1., Meč
1., Meč, cf. mknouti, rücken. Šf. III. 473. Got. mekis, stsas. miaki, ags. m?ce, skand. moecir. Šf. Strž. I. 470., Mkl. Etym. 208., Rk. Sl. V MV. nepravá glossa. Pa. M. řecký, Vlšk. 408., 414., římský, 424., lakedaimon- ský. 414. Cf. Kram. Slov. Od meče zlost- ného. Ž. wit. 143. 10. M. pravdy. Vrch. Myth. I. 217. Ta má hubu jako m., ein schneidiges Maul. Dch. S mečem vytrženým přiběhl. NB. Tč. 243. Od meče sníti. Št. Kn. š. 10. Meči se bíti Mill. 101. Svět neroz- tržen nikdy tak mečem jako větrem ; Do- kudž m. rozkazuje, jde jako po šňuoře, kdež se berla připlete, bývá peřie zhuoru. Krnd. 212. Jazyk majíc vňuž meč v sobě. Anth. I. 3. vd. 34. Ktož mečem bez potřeby bojují, všichni od meče schozují. Sv. ruk. 165. Kdo m. drží, pokoj udrží. Přítel zku- šený a m. broušený v potřebách každý jest peněz hodný. Hkš., Bž. exc. Koho se do- tkne meč katův, bude prý odpraven. Us. Kšf.