PřezděvPřezděv, u, m.,
přezdívka, převzdívka, y, f., na Mor
. a Slov.
přezvisko, a, n. Pře- zděv. Č. P. z pře-vz-děti, pře-vz-dívka, pře-z-děti, přezdívka. Vz Vzděti
. Prk. P., j
méno nehodné, zneuctívající někomu dané. Vz S. N. DeR Spott-, Schimpf-, Spitzname. P. ta postupem času ztratila docela povahu nenávistnou
. Sš. J
. (55. Nyní se na Pána tím p-vem potrhují. Sš. J. 154. Ta p-ka nás hněte. Sych. — Nadávky, převzdívky a slova ob- hroublá na mor. Zlínsku. Protivou eufemismů jsou nadávky a převzdívky. Nadávky jsou důležitosti nemalé
, jde-li o poznání povahy národní. Ve mnohých věcech shodují se tu snad všichni národové (osel na př. sotvy as kterému bude vzorem moudrosti), v jiných však liší se charakteristicky. Nám na př.
ovečka vzorem jest pokory a trpělivosti ná- sledování hodným
, kdežto Němci pro tytéž vlastnosti jest
dummes Schaf. Ve které spo- lečnosti slyšeti mnoho nadávek hrubých a sprostých, v té zajisté nevládnou mravy jemné a ušlechtilé
, a tak jest i s lidem a národem
. Náš lid nadávek sprostých mnoho nemá, většina jich odnáší se ku mravním vadám
a všelikým křehkostem, jež káry a posměchu zasluhují
, jinými označuje se věc, jež není člověku po chuti, některé jsou též plodem prostonárodního humoru
. Takovýchto
převzdívek jest hojně a synonymika v té pří- čině znamenita
. Synonyma uvádím od pojmu nejslabšího počínaje k mocnějším
. — P
ře-
vzdívky dětské. Děcko již odrostlejší, se kte- rým se rodiče ještě mazlí, jest
cagoň, kor- hoň, orgoň, děcko ubrečené je
skřekoň. Děcku pustému říká se:
hopsoň (neposeda),
pustou (rozpustilec),
paskuda (které svou rozpusti- lostí i škodu působí).
Škut jest zavilec, za- rputilec,
słota malý darebák. Nejškaredší nadávkou, jíž se
pustoni na vzájem poctí- vají, jest
všiva, všivál. Rozumbrada jest ně- mecký
naseweis. —
Převzdívky mužské. Nej- jemnější z nich, jež za často ani nejsou na- dávkami, jsou tyto :
štverák, matěra, šelma vybíjaná, kostka, kostelník, mastikula. Jmény těmito označuje se člověk vychytralý,
všemi mastmi mazaný, jenž snadno se vymotá z ne- snází a svého prospěchu uhledí třebas i na škodu jiným. Jest to
ferina lišák lidské společnosti. = Taškář hrubšího zrna, lhář a podvodník jest:
kmín, portukáł, šot, cigán. Cigán jest obecným názvem zpronevěřilce, lháře a taškáře. Slov
lhář,
lháti téměř ani se neužívá, vůbec mluví se: Ty cigáne! (= lháři)
. Necigaň! (= nelži).
Ocigánil mne (=ošidil mne). To je cigana (=lež). Duší sa jak starý cigán.
Bałamuťa jest mluvka i taškář v jednom, rovnaje se úplně moder- nímu švindléři. —
Hlupák označen jest epi- thety přehojnými, jež takto se stupňují:
ťuhela, měchem pobúchaný,
Jan borový, roh baraní, trúba olejová, hłúpé jelito, střevo, tele Machovo, trdlo, poleno, mrkva, mrkvús, osel, tele, hňup. —
Nehybu, nešiku,
nemo- toru označují:
kołohnát,
čáčvara, mrňa, ohřebło, motovidło, trnčák, majstr pipła (fušer),
matlafús. — Mrzout hněvivý a sou- porný má přívlastky:
návara, skřeček, somár (vz Somłat). Sprosták, surovec jest:
chałoň, halama, chebzoň, slivoň, chrapún, hřbet, pa- zúr. Jmény těmito dříve páni měšťáci po- ctívali sedláky. — Člověk zevnějšku zane- dbaného, oškubaný, otrhaný označen jest jmény:
pařiłata (který páře na sobě laty, záplaty, místo aby nové přišíval),
plezmero, škuban, trhan. — Na označenou člověka ostudného, protivného, nestydatého a p. užívá se podstatných jmen odtažitých a těm podobných:
dožera (kdo
dozírá, dopaluje),
oštera (kdo
ošteruje, dopaluje),
otrapa (kdo trápí),
ostuda, špata, ohava, pałuda (který se paluduje, pobuda),
ošusta (pol. poszust),
omasta, smotłacha, pluha (vlastně =
deštivé počasí),
nestyda, nehaňba, necuda. Jako se- dláci nebyli u veliké přízni pánů měšťáků, tak i ti ševci
, kteří jim šili boty, od ševců
městských za rovny považováni nebyli, pře- vzdívaliť jim
ňuhňálů. Žid slul dříve
pra- chél (prašivec), nyní jest
pantátou. —
Pře- vzdívky ženské. Ženská
, která si příliš hledí parády, jest
strojna (Putzdocke), opak její je
strap, střapál, jež chodí
střapatá. Modlena označuje totéž co německé
Betschwester. Klebetnice jest
reclvna, kalabizňa. Skrošňa (vlastně skříň, kterou nosí
kuřenčáři na zádech) znamená ženskou, která lenošně po- sedává. Baby tělnaté označují se jmény:
bechyňa, machna. Stará hachla, staré ohřeblo jsou staré baby jedovaté.
Čava (velbloud) je robsko
škaredé, nepříjemné;
halda, chala- chyňa znamenají robska sprostá, nemravná. Ženské přihlouplé říká se
Rozinka Vachet- kova. Přihlouplá osoba tohoto jména žila skutečné v létech asi dvacátých na zlín- ských Pasekách, mladší generace nynější jí ani neznala, ale rod Rozinčin nevyhynul. — Zajímavy jsou převzdívky:
korhél (Chor- herr),
herpiška (jeptiška),
abatyša. Onen značí ochlastu, herpiška jest
erdek baba, abatyša
stará klepna. — Avšak nejen osoby, i
věci mají své převzdívky, mluví-li se o nich s nelibostí, s jakýmsi despektem. Tak na př. některé
udy těla lidského: hlava jest
leben (od
lebavý, holý, holohlavý), když zasloužila pohlavku,
palica, když jest tvrda, neústupna,
kotrba, když
je v ní sečka. Huba (ústa) jest
gambou, když jest velika, nepěkna, a člověk jí obdařený jest
gambatý, gambál; paščekou jest huba prostořeká, odmlouvačná; proto se říká:
Zavřeš tú paščeku! Dostaneš po paščece. Kdo paščekou mnoho mlátí, jest
paščekář; papula jest huba vypasená, která hodně
papá. — Oči veliké, vyvalené jsou
šiše, nohy
hnáty, koty, ruce
paprče, prsty
pazúry. — Převzdívky své mají též
oděv,
ná-
řadí ?
náčiní domácí. Staré šatstvo jmenuje se
háby,
klobouku ošumělému říká se
plzák, není-li již na něm chlupů a je-li už hodně ušpiněný;
klapák jest klobučisko staré, jehož střecha
klapí, dolů visí. Veliké
bera- nici převzdívá se
kucma, a kdo v ní chodí, jest
kucmák. Ošumělý kabát jest
kabaňa, široké gatě plátěné pltě, botám velikým, ne- svěčným říká se
hňápy, obuvi staré
, roze- drané
škarbaly. Nábytek odrabaný jsou
staré zgarby, peřinám se převzdívá
báchory, sta- rému křiváku (kudle) říká se
pajzák a
ná- činí kuchyňské jsou
střepy. Nechutná-li ně- komu
polévka, máčka, buchta, vdolek, že nejsou dobře připraveny, nemastny, nebo že by raději něco jiného chtěl, slovou mu jídla tato:
poleva, mačura, buchár, osúch. Jablko nebo
hruška zakrsalá, rudou spálená jest
šurpáň. Pole na strmé stráni,
hrdelné, neúrodné je
zdrap, hrb, strup, a
chalupa stará, na spadnutí slove :
chajda, kuťa po- łoma, české
herce říká se
hliva, koza má převzdívku
prča, kozel
košut ?
cap, škaredý chrobák (brouk) jest
chrobaňa, škrabaňa. Ostatně převzdívky tyto neznamenají vždy věcí samých v sobě špatných, začasté užívá se jich i o věcech dobrých, mluví-li kdo s jakousi nelibostí. Tak nazve muž peřiny třebas nové
báchory, když vidí, ana žena v nečas jimi se obírá:
zas ty báchory roz- tahuješ, pokliď rači krávy! Nevrlému otvírá
paščeku, kdo sotva mukl atd. Témuž účelu slouží přípona
-isko, jíž se velmi zhusta užívá:
Zas ty nožiska roztahuješ ? Nemôžeš si ty ručiska umyť? Daj tom kravsku žrat, ať nebečí. Vyžeň to psisko. Už to kočisko zaséj králíka sežralo atd. — A jako jmen pod- statných tak i
sloves hojně se užívá na ozna- čenou děje nelibého, neplechého, nemírného a p. I v této příčině synonymika jest velmi vyvinuta. Kdo v nečas mluví nebo pleská věci nerozumné, ten
plká, jest
plkoš, upl- kaný ; prdolí, jest
prdola, uprdolený, ? ženská taková jest
prdolena. Nevdákej! okřikuje ženu muž, stará-li se pořád, jak bude dále
. Kdo neustále o jednom mluví, ten
po
řád o tom koleduje, klábosí, kalabizňuje, łamúzgá, kdo má hubu nevymáchanou, ten
křápe. Rechna
rechní, sápati se na někoho jest
békať, skřékať. Skřékni na něho, dyž nesłyší! Kdo se vadí na veřejném místě křiče ne- smírně, ten
sa rozdavuje (je rozdávený, rozdava), hylásňá, zvoříňá, ? komu kdo ná- ležitě vynadal, tomu
vyzvoříňáł. — Děcko ubrečené
cébí sa, dává sa do cebíka, je ucé- bené nebo
sa ogebuje, je ogébené, činí-li to starší člověk, tedy
škňůrá a je
škňůra. Kdo se má ku pláči, ten
dělá pekáč, má hubu na pekáč. Směje-li se kdo potměšile,
ščúří sa, ščéří sa, má hubu oščéřenú (=
otevřenu). Kdo se směje na hlas, ten
sa oščeřuje a vysmívá-li se jiným
vyščeřuje sa, dělá si výščeřky. Smáti se nezbedné, nezpůsobně (cachinare) jest
chlachýzňat sa. Tančiti ne- pěkně, v nečas anebo vůbec pozorovateli nemilo, jest
hépat (vl. skákati),
pytlovat sa, trdłovat sa. Kdo hltavé, nezpůsobně jí, ten
cúhá, pere, džgá do sebe; spažerkuje, spa- túhá všecko, kdo není vybíravý. Požívati nestřídmě nápojů lihových, neb i vodu ne- způsobné píti jest
dut,
chlámat, słopat a ožralec jest
ožrała, ochlasta, ochlama. Kdo nemírně spí, ten
kyše, hníje, jest
kysáč, uky- saný. Uvelebiti se někde jest
usádlit sa, seděti v nečas jest
lapět,
skřečat, čučet. Co sa's tak rozkřečál praví se tomu, kdo se nemá k odchodu;
kde tak dlúho čučí, trčí (vězí)
, začučéł sa kdesi. Kdo má chůzi zdlou- havou
, kdo plete nohama, ten
sa glajdá, grande, rajdá, jest
glajdavý, gramlavý, raj- davý, kterážto slovesa vlastně označují zdlou- havou a nepěknou chůzi volů;
rozglajdaný znamená tolik co něm.
schlampet. Nemilí hosté
sa z izby vykasali, vyštragali. Už sa štragá, jde si pěkně zvolna, maje pospíšiti.
Vyťalúpíł sa, vyskytl se z nenadání, aniž ho třeba bylo,
přitalúpíł sa, připlichtil se společník nemilý. Lenoch
sa šuká, je šu- kaný, ochúňá sa (okouní
, nemá se k dílu)
, pelencuje sa kole úhlů,
poładuje sa, přesúšá sa po poloch a po zahradách. Kdo hledá co neschoval, ten
ňúrá, zbłýňá, zglýňá. Brt. v Mtc. 1878. str. 53.—57.