PříslovečnýPříslovečný, adverbiell.
Určením p-čným omezujeme výrok dle místa, času, způsobu a příčiny. 1.
P-čné určení místa na otázky: kde? kam? odkud? kudy? a)
Kde? Všude dobře, doma nejlépe. Šťastný na koni a ne- šťastný pod koněm. Nepřátelé okolo Hradce plenili. — b)
Kam? Kázal všem v les ve- jíti. Rytíř bral se k hradu. Šli mezi lid. — c)
Odkud? Ze skály vyprýštila se voda. Červivá jablka se stromu letí. — d)
Kudy ? Poutníci svou cestou šli. Lesem šel a stromů neviděl. Král mimo Žitavu jel. — 2.
Příslo- večné určení času na otázky: kdy? jak dlouho? dokud? od které doby? a)
Kdy? Měsíc osvěcuje svět nočního času. Sedláci každý den tu bývají s obilím. S východem slunce hnuli jsme se z přístavu. Okolo de- sáté hodiny jsme vyjeli. — b)
Jak dlouho ? Postál malou chvíli tiše. To se několik let dálo. Ptáček přes celou noc zpíval. — c)
Dokud ? Seděli do noci
. Toho jest neukázal po dnešní den. — 3.
P-čným určením způ- sobu označujeme a)
jakost děje na otázku jak ? kterak ? b)
kolikost na otázku kolik ? kolikrát? zač? po čem? c)
vztažnosi k ně- čemu. — a)
Jakost děje. Draho nekupuj a darmo nebeř. Nikdo bez práce nejí koláče
. — b)
Kolikosť. Chlouby s pytel a lži se dva, O živý svět bych to neučinil. Roh divokých oslů toliko pídi zdýlí jest. — c)
Vztažnosi. Žižka byl slep na obě oči. Vím, že jsi po letech mlád. Kvapný v řeči, kvapný ve všem. — 4.
O p-čném určení příčiny. Příčinu ne- boli to, čím nějaký účin podmíněn jest, ro- zeznáváme trojí: skutečnou
, možnou a při- puštěnou. I.
Příčinou skutečnou označujeme 1)
osobní původ děje trpného (původce) na otázku kým? od koho? Věc Bohem souzená nemíjí. Udatný Alexandr a od špatného chlapa zhynul. — 2.
Věcný původ děje aneb stavu nějakého, (příčinu.) na otázku proč ? Vlasy se mu hrůzou ježily. Maria hořem plakala. Od radosti dal se clo zpěvu
. Po do- mácím zelí břicho nebolí. — 3.
Prostředek, nástroj a prostředníka činnosti. Koho Bůh chrání svým štítem, nezahyne v boji lítém. Na zlatou udici snadno ryby chytati. V karty nehraj. Starý zákon dán skrze sluhu, nový skrze ,syna. — 4.
Látku a to a)
látku vý- robní, ze které co zhotoveno jest. Bůh člo- věka z hlíny stvořil. Císař kázal drahým kovem množství hvězd po vší věži zříditi
. — b)
Látku obsahovou. Pramen čisté vody. — 5
. Pohnutku, čím puzen jsa podmět děj pod- niká a účel, za kterým se co děje. Boháč dává pro pověsť, chudý pro česť. Šla děv- čátka na jahody. Budu choditi po koledě. — b)
Důvod poznatku, dle čeho co poznáváme, posuzujeme. Ptáka poznáš po peří, vlka po srsti a člověka po řeči, kroji a chodu
. — II.
Příčina možná neboli podmínka ozna- čuje to, bez čeho by něco jiného nebylo: Oheň bez podnětu nehoří. Při svorné vůli jde vše do hůry. — III.
Příčina připuštěná neboli přípustka. Přes naší zápověď do města se vrátil. — Pozn. Podmínka i přípustka z pravidla vyjadřují se větami podmíneč- nými a připouštěním. Brt, S. §. 29.—34. — Vz
Doplňování. — P-čné určení a to ne jen pádem předložkovým, nýbrž i pouhým příslovcem vytčené klade se druhdy ve smyslu attributivném
mezi přídavné a podstatné jméno berouc na se tytýž význam a moc jména přídavného. I těmi pod námi hlubinami zmí- táno bylo. Kom. Hrad ten stkvěl rozličným krásným všude uvnitř malováním. Kom. Po stěnách uzřím obrázky jakési pěkného někdy díla. Žádného sem tam toulání nebylo. Vrat. T
o zvířátko jest velmi směšné svým na horu na štěpí i zase s nich dolů lezením. Har. — Jir
. P. věta, vz Věta příslovečná. —
P., povahu a platnost'
přísloví do sebe mající, sprichwörtlich. Jest věta ta výrok povšechný a p-ný. Sš. L. 158. P. výklad. Sš. J. 75.