ČVyšlovujeme-li
č, jsou mluvidla ústní tak nastrojena
, že průlina asi jako při
ď a
ť (nebo při
d a
t, vz tyto hlásky) jest zatara- sena a proudem esovým se protrhuje t. j. jakmile se zatarasení protrhne, ihned nastrojí se jazyk proti podnebí tak, aby proud skrze průlinu jdoucí zazněl v
š. Č jest tedy
smí- šenina z
t + š. Gb. Vz Hláska. — Tato slo- žená hláska znamenala se nejprve pouhým
c, jako v L. S.: ce m.
če; později spřežkami: c
z,
ch, cs,
cc, cž, chz; teprva od
časův Hu- sových psalo se
č (c s vrškem) a veliké C' spřežkou:
cž: člověk, Cžlověk. Zk. — Po
č píšeme vždy
i, nikdy
y. Jg. — Místo sou- hlásky této temné vyslovuje se někdy a i píše
dž, ž :
čbán, čber, vyslovuj džbán, žbán, džber, žber. Zk.
Čbán nelze totiž nikdy ni- komu (ať jest jazyka jakéhokoliv) vysloviti; mechanismus mluvidel toho žádá, abych místo
čbán řekl
džbán; když pak říkám dokonce jen
žbán, tedy vynechávám
d zase jen me- chanicky. Gb. — Č
vyvinulo se 1. z k. Vz K. — 2. Z
c. Vz C. — 3.
Odsutím e z če po předložkách řídících akkusativ: zač, proč, nač, več atd. m. za če, pro če, na če, v če (za co, pro co, na co, v co). Vz Co. — Před
k a v některých jiných případech v strčešt
. přešlo
č v
t; malitký, militký m. maličký, miličký, u St. bělitký m. běličký, nyní běloučký. Ht. —
Souhláska tato střídá se a) s
c: casný m. časný. Pod Krkonoši. V imperat.
č m. c: peč m. pec (chybně v obec. mluvě). — b) S
s: Črězb (na Slov.) a české skrze, čmoud
— smoud, čočovice — sočovice. — c) S
š : čpalek — Špalek, čpulit — špulit, čpaček — špaček. Šb. (V Krkonoších
.) Čpár — spár, čmel — rus
. šmelá. Zk. Čtyři, čtvrtý, na Slov. štyři, štvrtý. Ht. — d) S
t v obec. mluvě: šmytec m. smyčec, vz T. — e) S
st: črievica — střevíc, črep — střep, črieslo — stříslo — tříslo, črevo — střevo a tak dále. (Na Slov.) Šf., Ht. — f) S
št: čmel — strč. štmel, čpěti — strč
. štpieti — štípati. Zk. — g) S
tč, dš, tš: vočím m. otčím, oče m
. otče, rači m. radši, slačí m. sladší, vječí m. větší. (V obec. mluvě
.) Jir. — h) S k V obec. mluvě v 1. os. sg. a v 3. os. pl. časoslov v -u ukončených: vleku — vleču, vlekou — vlečou. —
Po č jakožto užší spoluhlásce přecházejí
širší samohlásky snadno do užších: a do
e, o do
e,
u do
i: čakám — čekám, čo - če, čuji - čiji.
Jg. Vz Přehlasování. — Č
jakožto přídech: mačkati (makati). Jir. — Č
je přípona jmen
podstatných (před
niž se dlouhá kmenová samohláska někdy
krátívá) a přidává se obyčejně
ke kmenu in- finitivu a takováto jména podstatná
rodu muž. skloňují se a) životná dle: „Hráč", b) neživotná dle: „Meč" : hrá-ti - hráč, mrha-ti — mrhač
, topi-ti — topič, dlažič, trapič, rýč, dříč, oráč, chtíč, bič, dráč, hadač, badač, kopáč, pleč, pomahač, posluchač, posměvač, práč, ruhač, sekáč, stinač, vazač, sběrač
, kraječ, povaleč, sazeč, bělič, hojič, palič, rodič, Mkl. B. 331.; hlídač, lízač, jídač. —
Odvo- zená od jmen přídavných v
-atý: boháč, bradáč. Jg. Vz -áč. —
Jména ženského rodu skloňují se a) dle: „Kosť": moč, řeč, seč, žluč, nebo b) dle: „Daň": chatrč, obruč. — Č.
přípona komparativu v obec. mluvě: radč, mělč m. raději, mělčeji. Vz Š jakožto přípona komparativu. —
Č = tš
může před-
cházející slabiku položením prodloužiti: učiním,