VokativVokativ, u, m., z lat., v mluvnici
= pátý pád. Us. V
. jest ve skloňování jmen a zá- jmen ta forma, jíž užíváme, když nějaký předmět, který naproti nám stojí jako osoba druhá, přímo oslovujeme: otče, matko! Ve větě má místo osamotnělé a přichází tu často v průvodu interjekcí:
ó, ach, nuže atd
. V dualu a pluralu rovná se nomina- tivu. Gb. V. se klade v promluvách, když se v řeči k druhému obracíme aneb když vyšší moc za pomoc žádáme. Synu, oblibuj sobě cvičení od mladosti své. Br. (Zk. ) V. jest pádem
volání neb
oslovování, jenž jako mezislovce u větě jest bez spojení. Brt. S. 3. vyd. 34. V-vem přímo jmenujeme osobu, kterou voláme. Bž. 63. V již
. Čech.
sesil- ňuje se vokt. k zvýšení důrazu sociativem: kočko s kočkou! mamlase s mamlasem!, nebo přídavným jménem téhož kmene: roz- pustilče rozpustilej, nebo pouhým zdvojením jako jinde: Kubo Kubo! chlapče chlapče! Kts. —
Vokat. sg. I. skloň. (Páv — Strom) měl v strčeš
. pravidelně koncovku
e; teprv později objevuje se
u. Kt
. U přijímají nyní jména ukončená v:
h, ch, k: podruhu
, draku, ženichu; ale Bůh a člověk mají jen: Bože, člověče; sedlák
, služebník, pták, duch mají někdy
e; ostatní slova mají raději
e než
u; r se mění u životných v
ř: bratře, Pe- tře, mimo cizí slova: Müllere, professore, doktore a husare, v nichž se
r obyč. ne- mění; syn ma synu, Jan má Jene. Vz tato slova. Kz
. —
Poznam. Přípona byla pů- vodně
o, přehlasováním přešla obecně v
ě a toto
ě pozbylo časem i zjevné své jotace: chrústě, paně, Jeně — chrúste, pane, Jene.
Jir. Cf.
Bž. 80. —
Vok. sg. II skloň. muž. (Hráč — Meč).
Přípona i;
e místo i mají a)
všecka na -
ce mužskou osobu značící: soudce, vůdce, strážce, tvůrce, škůdce, zrádce
, obhájce (= nom. ); b)
ukončená v -
ec a
-ic s proměnou c v č: otec — otče
, chlapec — chlapče, Němče, biřiče, dědiče, paniče; tak i: strýče, kněže;
ale bezživotná v -ec mají pravidelnou příponu i: věnec — věnci, očistci atd. Kz. Cf. Brs. 3. vyd. 6. Tedy
prý správce a
ne: správce;
ale vok.
správče je od
správec, a
správce od nom.
správce. —
Vokak. jmen, která se podlé Žena skloňují, má příponu o: ženo, rybo;
ale při jménech osobních klade se často hl. v obecné mluvě nominat. místo vokativu (na Slov. téměř všude. Kl
. ): Anna, pojď sem! Us. Pane Straka! Paní kmotra! Pane mistr! Hej holka modrooká, nesedávej u potoka
. Čes. ps
. Marku, mój evangelista
. Pass. Vz Jir. Nkr. 76. — Slova dle vzorce
Kosi skloňovaná mají
i, jenom milosť a jemnosť ve spojení se slovy
pán,
paní mají nom. za vok. Brs. 9.