1. Závěť, i
1. Závěť, i, f., závět, u, m. = poslední vůle, pořízení poslední, kšaft, t. j. takové pořízení, při němž někdo pro případ své smrti způsobem odvolatelným dědice usta- novuje a jemu jmění své aneb jistý díl jeho přenechává; z. ústní, písemní, das Testament, Legat. Vz S. N. Z. = dědičné pořízení (o statku); z. dělati, zdělati, činiti, učiniti, vyhlásiti. Písař z-tu. J. tr. Zemříti bez uči- nění závětu; nepořádný z. J. tr. Z. tato věrně jest vykonána nástupcem jeho; V před- tuše svého brzkého skonání ustanovila zá- věť, aby . . .; Zanechal z., kterou vnukovi jeho Fridrichovi knížectví rakouské a štýr- ské byla přiřčena. Ddk. III. 185., V. 212., 282. Z-tí někoho vázati. Čch. Mch. 71. To je závet jeho, abys ty bol povýšený na prestol. Zbr. Lžd. 246. Ješto nad závět mezi lidmi pevnější smlouvy nestává. Sš. II. 37. Jest to zemský z. Páně. Sš. J. 289. — Vz Kšaft.