Hovořiti, na Mor. havořiti, 3. pl. -ří, il, en, ení; hovořívati. Rozprávěti, mluviti, po- vídati, sprechen, reden, plaudern. Jg. — Po- čechu ticho govoriti. L. S. v. 70. Celý den by hovořil. Ros. Tutě hovoření, že není svého slova slyšeti. Us. Kto málo hovorí, veľa myslí. Mt. S. — co. Je sě tako slovo govoriti. L. S. v. 74 — čím: tichými slovesy hovořili. Rkk. 30. Jg. Svým jazykem h. Lom. V lese narozeno, skopcem potaženo, koněm hovoří (= housle). Er. P. 18. — do čeho. Hovořili jsme až do jitřního. Sych. — o čem. Rk. — s kým. — aby. Pořád hovořil, aby nás bavil. — kde. I počechu lěsi (lechové) g. ticho mezu sobú. L. S. v. 71. —Ve sněme.