IZa
i,
í psáno v Z. wit.
ie, ye, e, častěji
yu„
u. Vz Ž. wit
. 222. I
se střídá 2
. s
e: cibule — cebola. Mor. Brt. D
. — Str. 563
. a. 27
. ř. sh. Odstavec: Úkaz ten atd. doplň dodatkem na 2
. str. obálky desátého seš. vytištěným. — 4. so: libový — lubivý. Brt. —
I se vypouští: sklence, pšence, u Roudn. Špd.-, velký, kolký, lacný, tolký, žgnuć (slov. žignút = bodnouti), pchať, mhlo se (mihlo se). Mor. Brt
. D. 62. Vz Odsou- vání, Mtc 1878
. 6. I mizí v podstatných jménech původně na -
i vyznívajících : hosť, kosť, kdež
i nejprve seslabeno v ?
, nyní z pravidla vymizelo, udrželoť se jen někdy v: hosti, choti, smrti, sanuti Bž. 34., Listy filol
. 1877
. 290 —
I se vsouvá na Val. v hřimí, hříbet. Brt. D. (52
. —
I ve skloňo- vání. I v nářečí dolském v nora. pl. se prodlužuje: Tí staří vojáci, hadí, sedlácí
. Vz Brt. D. I 52. — Ve jménech muž. ro- dinných příponou -
i označují se jednotliví členové Rodiny, příponou -
e celé rodiny. Byli u nás Kožíci (synové nebo otec a sy- nové). Zlinsky. Brt. —
1 koncovka, lok
. sg
. po
r za
ě místy na jihovýchod. Mor : na dvori
, na hori, na fari
. Brt. —
I v časo-
vání. Na Zlínsku (a i jinde) v praes. sloves I. tř.
i se dlouží: bíju, šiju. Brt. Koncovka 1. os. sg. V. tř. Přehláska se zrušuje: strč. tešu, tešju, teši, novč. opět tešu. Toto zru- šení provedeno na mnoze i v jazyce spisov- ném: dřímu, nikdy již dřími. Gb. v List. filol. 1884. 77. Cf.
í (dod.). —
I spojka. Cf. Ž. wit. 222. (konec článku). Dodává dů- razu. Potom daři i každého
. Alx. Ažť i mine ta zlá chvíle. LPr. Neuzříte mne až i diete (donec dicatis). ZN. Cf. Jir
. Nkr. 92. —
I =
tedy. Když toho obdržeti nemohl, i vy- myslil sobě. Čr. Jste-li tak nevinni, i po- vězte mi
. Koule. —
I = ale. Po té hádce chtěl něco mluviti, i nebylo mu dopuštěno. Čr.—
I = ani. Neosta i jednoho a ním. St. skl. I kámen se na jednom místě neobalí. Mus. I jednoho neživichu; Na Vlastu se i jeden nevrátil; Že i jeden muž nedal cnej paniej zlé zlým užiti; Ženy i jedné jest ne- jměl: Ale toho i jeden nevidieše ; Masa, sýra, vajec i jmenovati nechtiechu; Však i člo- věka na něm nebieše; Nejmě ot nepřátel i jedné vzdory
. Dal. 12, 21, 23., 46., 59, 64., 66., 158. (112., 129., 151., 158., 160., 165., 170
., 177., 182). Ale on i slova ne- promluví. Živ. otc. 57. a. I nedotekl se jich i trochy oheň; Nebyla jest i jediná věc, jiežto bych jim byl neukázal; Nezůstavím i paznehetka; A neotpustili sú i panně i měti i jinoši. BO. Vilstvo, jakéž i mezi pohany nenie; Neotpovědě jie i slova. ZN. Ano i dvořanům královským neodpustil. V. Nebo jsi pro mne neodvážil i hrdla svého
. Stilf. Nechtěj i vrahu tej škodě. Des., Hr. ruk. 303
. I sám o sobě neví, jest-li u mi- losti boží. Hus II. 162. Pakli by i bratří nejměl; Neřku rósti, ale i početiť sě ne- mohú; Nelze i domu bez základu usélati. Št. Z pekla nenie vykúpenie i jednomu. Št. Uč
. 146
. b. Země neběží i sem i tam jako voda; Vzvazují na lid břemena a sami i pr- stem dotknúti se nechtie toho. Št. N. 236. 14., 305. 13. 1 v Praze ne každému blaze. Č. Když sa ščestí zmení, i
prátelov není. Slov. Tč. Kdo včera lhal, tomu i zejtra se nevěří. Šd. Nedostává se i kritických ja-
zykozpytatelů. Šf
. III. 270. — Cf. Jir. Nkr
.
87.— 88.,
Žádný, Zápor. —
V řeči starší
přechodník minulý pojívá se často k větě
hlavní spojkou i. Klekši i pokloní se jim.
Učinivše pokřik i zapálí městečko. Dobrou
chvíli tu pobyvše i šli jsme z toho sklepa.
Brt
. S. 3. vd. 114. Rozhněvav se i mluvil
toto. Čr. Nenalezna tebe i zabije mne; Nalez
jeho i zabil ho. Bj. Cf.
A (u přechodníku
přítomném). —
I-i. I my i země naše tvoji
budeme; I zde i onde; Rozpustí lišky, aby
běhaly i sem i tam. BO. I vnitř i vně;
I. s předu i s zadu všecko je připraveno. Bj. Toto žehnaj i liehajúc i vstávajúc. Des. —
I i kak jest potuchlo zlato! Št. Kn. š. 129
. — O samohl.
i vz Mkl. aL. 120.-136
., 229., Vm. o Mkl. aL. 15. O významu jotace v rukopisech staroč. Vz Gb. v List. filol. 1878. 183
.—217.
Í.