NosovkaNosovka, y, f.
V staré slovanštině byl všeobecný zákon, aby všecky slabiky se končily samohláskou, jenom
j a souhláskový pazvuk při nosovkách ę, ą byly z toho zákona vyňaty. Čistá souhláska
m nebo
n v strbulh.
na konci slabiky se netrpěla, nýbrž s před- cházející samohláskou se smoutila v nosovku, tu v
ę, tu v
ą:
sěmę, něm. Samen, lat. semen; męta, lat. mentha; pęt?, řec. pente; zęt?, lit. žentas (Schl.); mąž?, něm. Mensch; rąka, lit. ranka. Z toho vidíme, že strbulh. ę, ą, se rovná samohlásce čisté spřežené s nosovou souhlás- kou
m neb
n; ę znělo =
en (franc. in ve fin, pol. ręka),
ą, = on (ve franc. bon; pol. dąb).
V ę.
musíme některou z měkkých či úzkých samohlásek: e, i, ? a v
ą některou z tvrdých či širokých samohlásek: a, o, u, ? hledati; ę musíme pokládati za smoucené
e, i neb ? s
m neb
n, ą pak za smoucené
a, o, u, ? s
m neb
n, čili:
ę = (e, i, ?) + (m, n); ą
= (a, o, u, ?) + (m, n).
Kromě staré bulhar- štiny dochovala jen polština a nářečí bul- harské v Sedmihradech nosovky do doby historické; ale i ostatní nářečí slovanská je v dávnověkosti zajisté také měla, později pak v samohlásky čisté proměnila:
dolno- luzičtina ą v
u, ę v
e; hornolužičtina ą v
u (y), ę v
e, ą,, o;
ruština ą v
u, ę v
a, ja;
slovenština ą v
u, ú (ou), ę v
a, ja (po retných
ä, ia = dlouhé
ä);
čeština ą v
u, ú, ou — n. v jejich přehlásky
i,
í (též v
a, y, Bž.);
ę v
a,
á,
ia —
e,
í,
e;
srbskochar. ą v
u, ę v
e (charv. též
a). Slovinština místo nosovek od nejdávnějších časů čistých samohlásek
o, a, e téměř pravidelně užívá. Gb. Vz o no- sovkách a o jejich zbytcích v staré češtině více v: 1. Příspěvku k historii českých sa- mohlásek
, str. 8. atd. Gebauer (Mus. spis. 104. Sborník II); Mus. 1867. III. str. 258. a násl.; Květově strč. mluvnice 3. vyd. str. 7.; S. N. V. 882.
, VIII. 648.; Moucení; Ht. Zv. 69.-74.; Bž. Ml. str
. 9.; Mkl. Vergl. Laut- lehre der slav. Sprache 52 atd.; Šf. Staročes. mluvnici k Výb
. I. ; Gb. Hl. 32.; Mus. 1876. 775. ř. 19. z d.; Mz. 21. Der Nasenlaut, Rhinesmus.