1. O1.
O je původu podružného, není totiž hláskou
prvotní, jako:
a, i a
u, nýbrž
lomenou, vznikloť zlomením spřežky
au, jako
e zlomením spřežky
ai a
y zlomením spřežky
ui: a e o i y u Jest to hláska
hrdelně retná povstávajíc nastrojením s polovice na a a s polovice na
u a ozývajíc se mimoděk ve dvojhlás- kách
au, ua = a(o)u, u(o)a. Gb. Hl. 13., Listy filologické II. 159. Avšak ne každé
o,
e a
y vzniklo zlomením; často jsou to střídnice povstalé rozmanitými proměnami hláskoslovnými ze samohlásek jiných. Gb. Hist. samohl. 5. Dle vlivu na předchozí sou- hlásky jest o
tvrdá samohláska; kromě toho
jednoduchá. Bž. Ml. 7. Vz Hláska (v ta- bulce), Samohláska. — V pozdějších jazy- cích, když ze spřežky
au hláska
o, ze dvou samohlásek jedna povstávala, byla tato ovšem
dlouhá; krátké o opět v dobách mnohem po- zdějších seslabením dlouhého nebo seslabe- ním prvotního
a vzniklo. Gb. ve S. N. Ve slovanštině vzniká
o mimo to
stupňováním a) samohlásek:
1 a
r aneb spíše stupňováním ? n. ? (vz str. 869. a. ř. 18.
s hora): raskol?, koř. kl v kláti, borją z koř. br v bráti, mol z ml v mlíti, výbor z br v bráti; b)
samo- hlásek : ?
a ?: zv?n? z zv?n ve vz?něti, zovu z z?v, o-pona z ??n; c)
samohlásky e (voditi z ved ve vésti m. vedti, Gb. ve S. N., vz E); d)
samohlásky i, vz I. (562. b); e)
samohlásky u, vz U; f)
samohlásky ?, vz Y; g) vsouváním Slovákům v činném příčesti minulého času u sloves I. tř. zavřeného ko- řene oblíbeným: kládol, niesol, viezol atd. za čes. kladl, nesl, vezl. Ht. Zv. 50.—51.—-
O se střídá (vz Střídání-se),
sesiluje, se-
slabuje.
O se střídá : 1. s
a,
á. R?b? ? r?b?, raz a roz, lat. castellum —kostel, Gb. ve S. N.; strč. zapolěti se — zapáliti, štovík — šťáv- natý, Ht. Zv. 50.; na Ostravici jako v polštině: zomek — zámek, mo miło — má milá, volom — volám. Šb. Na mor. Zlinsku: lomcovat vedlé lamcovat; hamatný, strč. homatný. Brt. Mtc. 1878
. 5
. Vz více v článku A (se střídá s
o). — 2. S
e. a)
V příponách -et a -
ot jest et starší (
o a e zastupují zde jery nebo vklá- dají se do skupenin souhláskových): tluket, blsket, syket, skřehet, drnket, rachet, hřmet — tlukot, bleskot, sykot, skřehot, drnkot, rachot, hřmot. Gb. Hl. 82., Ht. Zv. 39
. Cf. Bž. Ml. §. 65. — b)
V příponách -ek, -el: pátek — slov. piatok, orel — slov
. orol, svědek — slov. svedok;
v koncovce instr. sg. -em, -om: synem, krokem, duchem — slov. synom, krokom, duchom;
v lok.
sg. ? dobrém, v ma- lém — slov. v dobrom, v malom;
v lok.
pl. dubech — slov. duboch; v
1. os. pl. praes. indic. neseme, chodíme, dáme — na Slov. nesemo, chodímo, dámo (řídčeji: neseme);
ve předložkách : ve — slov. vo, nade — slov. nado, beze — slov. bezo, ode — slov. odo, se — slov. so. Gb., Ht., Šf. — c)
Vkamo, semo, tamo, koko, jako atd.
seslabilo (ztenčilo, Bž.) se původní
o v
e: kame, seme atd. Obě formy v 14. stol. často se střídaly. Později se e od- sulo a zůstalo: kam, sem, tam atd. Gb. Hist. samohl. 106. Cf. Gb. Hl. 78
., 82., Ht. Zv. 40., Bž Ml
. 24
. — d) V
„tebou, sebou" vedlé sta- rého
tobú, sobú vystřídalo se
e za starší
o (o se seslabilo v
e). Tebú a sebú máme teprv na sklonku 13. stol. vedlé starého tobú; v prvé polovici 14. stol
. jsou obě formy asi na rovni; v druhé polovici 14. stol. má tebú převahu a od 15. stol. nepřichází tobú už nikdy. Gb
. Hist. samohl. 81. Cf. Gb. Hl
. 78., Bž. Ml. 25., Ht. Zv. 40. — e)
V mnohých jednotlivých slo- vech; zpóseb — způsob, vtorý — vterý, kte — kto, jedne i jedno (jen), nikto i nikte, co i čse, nico i nice
. Gb
. HI. 78.;
pod Kr- konoši: šlohati m. šlehati, čečka m. čočka, Kb.;
v Domažlicích: demu m
. domů, delů m. dolů, Hš.; v
Doudlebsku; tebě (tobě), sebě (sobě), Kts.; teho. oného, keho, jedneho, ternu, tem m. toho, onoho, koho, jednoho, tomu, v tom. Na Mor. Šb
. D. 35.
Na S
lov. pre, prebrať, prehnať, prebudiť m. pro, pro- brati, prohnati, probuditi. Ht. Ml. sl
. 38
. Hlavně na
Mor. a na S
lov. stává
o m
. e: macocha, vajco, srdco, polo (pole), ložo (lože). Gb. Hl. 55
. Na S
lov. doska, moch, loboda, nebo, líco, pleco, m. deska, mech, lebeda, nebe, líce, plece. Gb., Šf. I na Plzeň. a Plaště podobně: jezovec. Prk. Vz
E, Tvoření slov, Gb. Historii čes
. samohlásek str. 106., Gb
. Hl. 18., Ht, Zv. 40., 4. - 3. S a: sa- bota a sobota
. — 4.
S oběma jery: ch?títi m. chotěti, šeptem (= šep?tem) od nom. še- pot. Bž
. Ml. 25
. Vz
Jer. — 5. S
i v přípo- nách adjektivních -ivý, vedle -
ový,
-ivný v.
-ovný: opravdivý — opravdový, vojivný (Rkk.) — bojovný; potom v: pitvořiti se m. potvořiti se, pitvora m. a vedlé potvora. Ht. Zv. 46. Vz Gb. Histor. samohl. 107. Na mor. Zlinsku: lubivý — čes. libový. Brt. Mtc. 1878. 5. — Vz I. — 6. S
u, ů,
ou. V cizích slo- vech
seslabilo se o v
u: episcopus — biskup, Nicolaus — Mikuláš, Jacobus — Jakub. Gb. Hl. 78. Sem snad patří: on — mor. vun, otevříti — mor. vutevřit. Gb
. Hl. 78. U
sesi- luj e se v o: chumáč, — chomáč, churavý — chorý, junák — jonák, šuhaj — šohaj, re- gula — řehole, stupeň — stopa, Urtheil — ortel, Ulrich — Oldřich; strčes. orudovati (orodovati), mositi, rozom, osodie; na Mor. sochý, topý m. suchý, tupý. Gb. Hl. 82. Jiný výklad podal Prk. v Archivě II. 703. Cf. Bž
. Ml. 25., Ht. Zv. 50.
Pod Krkon.: zaho- mení, lumcovati, patroun, citroun, kanoun, vůklika, mdlůba, v lůni, lůže, kůsa, kal- houty, mozoul — humna, lomcovati, patron, citron, kanon, oklika, mdloba, v loni, lože, kosa, kalhoty, mozol. Kb. Krátké nebo dlouhé
o slov cizích čeština vůbec rozpouští v
ou: baroun (velká loď, z vlas
. barcone), kdoule (z řec. kydonia); rampouch, pozoun, bardoun (viola di bardone = housle sedmistrunné). Bž. Ml. 26. V záp. Cechách zhusta mozoul a pod. Prk. Vz
o se stupňuje v ů, konec. Pozn. U
Roudnice: ruh m. roh, ju m. jo (ano)
. Špd. Dle Prk. sluší spíše mysliti na růh (jak se časem i na Příbr. slyší), po- něvadž se zde neříká: na
ruhu, nýbrž na
rohu; ostatně se zde
o zhusta dlouží na př. von mi není růveň. — U
Domažlic: vuda, s kupca, busý, vukno — voda, s kopce, bosý, okno. Hš.
V střed. Slov.: spisuvatel, menuvat — spisovatel, jmenovat'. Šb.
V záp. Mor.: na mó došo (na mou duši), von kópii lóko (on koupil louku), bero, mo, hoba, zármotek — beru, mou, houba nebo huba, zármutek
. Šf. Jak ide kruj, tak se struj (jak jde kroj, tak se stroj.)
. Šb.
Na mor. Zlinsku: čočka — čučka, ubrus — obrus, muset — moset. Brt. Mtc. 1878
. 5.
Ve vých. Čech.: sůva, chvůj, kůtě, vůsma, krůsna, kůzle — sova, chvoj, kotě, osmá, krosna, kozle. Šb., Jir. Vz U, U, Ou. — 7. S y : nobrž — nýbrž, sl
ov. bol vedlé čes. byl. Ht. Zv. 50
. Vz Y. — 8. S ó.
Ve vých. Čech. se totiž v mnohých slo- vech
o dlouze vyslovuje : móře, póle, kólo, bólesť. Jir
. Dlouhé
o' zhusta vyskytuje se u výslovnosti
slovácké na Mor. a) ve tva- rech jmenných: chóra, dóm (domů), lóni, zbónik, tróník, ósmý. b) Slovesa trvací IV. třídy mají kmenové o dlouhé: hójím, hnójím, rójím, strójím, róním, zvóním ; taktéž : bójím sa, stójím-, vyňata jsou: lovím, modlím sa, Slovesa opětovací třídy IV. a slovesa třídy III. mají o krátké: chodím
, nosím
, vozím, bolí, hovím. Brt. Mtc
. 1878 4. — S -
ím a
-em. Na
Hané v 2
. os
. sg. praes
.: vizo — vizu (vidím), hážo — hážu (házím), so — su (jsem). —
O se stupňuje.Vz Stupňování samohlásek a Ht. Zv
. 49.
O se stupňuje 1
. do
á, řidčeji v a: mořiti — mařiti, klon — klaněti, Gb. ve S
. N., Kt., Bž. Ml. §
. 54., havěď od ho- vado. Ht Zv. 49. Kročím — okráčám, pro- sím — odprášám, roním — ráňám
. Na mor. Zlinsku. Brt. Mtc. 1878. 3. Kdykoliv časo- slova z jednoduché své formy v opětovací přecházejí: točiti — otáčeti, hořeti — hárati, kojím — ukájim, kloním — skláním, zvo- ním — vyzváním, tvořím — vytvářím, točím — roztáčím, vozím — vyvážím
. Č. Cf. Ht. Zv. 49. — 2. V ó : chlopit — chlópat, ro- chnút — róchat. Na mor. Zlinsku. Brt. Mtc. 1878. 3. — 3. V ů: rostu — zrůst — vyrů- stám, Gb. ve S. N., chodím — chůze.
O se ve staročeštině stupňovalo dloužením v
ó, to ve dvojhlásku
uo a konečně v ů, ve slo- venčině v
ô (
uo).
Rozkládá se pak ó v
uo všude tam, kde podlé pravopisu novočeského píšeme
ů, a to ve slabikách kmenových i ohýbacích. Na př. a) ve slabikách
kmeno- vých : bóh — buoh — bůh, vôle — vuole — vůle, dóstojenství — důstojenství atd.;
v čase přítom. mimo 1. os. sg. a 3. os. pl. u časo- slov: moci, stonati, zváti a kláti: mohu, mů- žeš, může, mohou; b) ve slabikách
ohýbacích v
genitivu plur. hadóv, haduov, hadův; v
da- tivu: hadóm — haduom — hadům
a ve
pří- slovcích: domů, dolů, ježto jsou vlastně da- tivy : domovi — domóv — domuov — domů.
Ó se udrželo až do 14. stol. bez výjimky; v pol. 14. stol. bylo
ó pravidlem,
uo výjim- kou ; v polovici 15. stol. mají
o a
uo rovno- váhu a vyskytuje se už
ů; v druhé polovici 15. stol. a počátkem 16. stol. jest
uo pravi- dlem,
ó a
ů výjimkou a na sklonku 16. stol. opanovalo půdu
ů zcela. Ve spisech Huso- vých trvalo
ó bez změny; v biblí kralické (1579.) již.ů. Gb. Cf. Bž. Ml. §. 45., 53. —
Pozn. 1. Ů v násloví. Od konce 13. stol
. do počátku 16. stol. přechází
uo také na po- čátku, ale jen po předložce zakončení sou- hláskového
, s kterou slovo v jedno splývá tak, že jest to přece vlastně středoslovné
uo. Toto
uo stáhlo se v
ů jen výjimkou: vůbec, vůkol; spisovná čeština vrátila se k
o: s uočí — s očí; v řeči obecné promě- nilo se náslovné
u (z
uo) ve
v: s uočí — s vočí a to je prvou příčinou, že se
v ná slovnému
o předsouvá v obec. mluvě. Vz Gb. Hist. samohl. 93. Ve svém Hl
. 73. vy- kládá Gb. věc z nova takto: Ve tvarech jako
v-uobec, v-uokol, k-uobědu, s-uočí atd, je prvá slabika dlouhá a za starší nerozší- řený tvar jejich pokládáme důsledně
v-óbec, v-ókol, k-óbědu, s-óčí atd. Že nynější čeština spisovná má naproti tomu jen krátké
o (obec, oběd atd.), v tom
sluší spatřovati rozdíl jen dialektický, podobně jako ve slovích
sova ?
sůva, smola ?
smůla atd. Ostatně nebyly jmenované tvary jako
k uobědu atd. nikdy pravidlem všeobecným v jazyce spisovném
a spisovná Čeština nová docela se jich zho- stila až na akkusativy
vůbec, vůči, a
vůkol, kterých užívá za příslovce. O příčině zdlou- žení vz Prk. v Archivě II. 78. —
Pozn. 2. Ve Slovenčině místo
ů jest
o, v záp. Slov. k Mo- ravě jako
o, ve středu pak jako
uo znějící. Gb. — Kt., Šb. Vz Tvoření slov. —
Pozn. 3. Ó se udrželo: 1
. v citoslovci ó; 2.
v cizích slovech, píšíť mnozí: tón, pól, Európa, He- ródes (vz Úvod VI. 11. ř. z dola); 3.
v mno- hých slovech ve vých. Čech. a na Mor.: móře, póle, kólo, bólesť. Vz
O se střídá s
ó.— P
ozn.
i. Rozšíření
ó v
ou vyskytuje se v ně- kolika případech
, když se kmenová slabika zdloužením stupňuje, na př. bořiti — bou- rati (m. bórati, jako kuliti — kouleti), chromý — pochroumati, rosa — zarousati, broditi — brouzdati; a častěji, když se slabika jen prostě dlouží: Miloš — Miloušek, Jaroš — Jarou- šek. Ještě častěji vyskytá se toto rozšiřo- vání v nářečích obecných: roužička m. ró- žička, vouz (m. vóz, vůz, Šb.), mozoul (vedlé mozol), příkoupek atd
., obzvláště ve jmé- nech přijatých z jazyků jiných: coul, meloun, prouba, fěrtoušek, Šalamoun. Gb. Hl. 73
. Vz
o se střídá s
u. —
Pozn. 5. V písmě dvou- hláska
uo posud trvá v podobě
ů, o z uo stojí nad
u (
ů). Gb. —
O se jenom po-
stupně přehlasuje v e v češtině již v nej- starších památkách po měkkých souhláskách, což se ve všech slovanských jazycích stalo: moře — slovo, svěžesť — milosť, ženo — duše, tomu — jemu, bolesť — radosť. Vz Gb. Hist. samohl. 37., Jir. 1.
V násloví: jelen (olen), jezero (ozero); v 12. a 13. stol. Jir. Sloven, jesika srv. s čes. osika (osyka). Prk. —
2. V nom., akkus. a vokativu sg. měkkých a —
kmenů střed. rodu: moře, líce (v 14. stol. Jir.). Gb. Hl. 54. — 3.
V da-
tivu sing. a dualu, v nominativu, vokativu, genitivu a dativu plur. jmen mužských vzorů Hráč ?
Plášť: Ježiševi, plecema (Ht.), mu- ževi, mužema, muževé, mužev, mužem. Gb. Hl. 54., Bž. Ml. 17. — 4.
V příponě adj. -ov, -ový, -ovský a substantiv od nich odvo- zených : kráľevý, Ht., kráľev, kráľevský; tak i kráľovic, kráľevá a Vrševici. Bž. ML, 17. —
5. V zájmeně če m
. co, slov. čo. Ht. — 6.
Ve slovesech 6 třídy: pracevati. Ht. Zv. 48. — 7. Ve sklonění vzoru
Duše (v. Ryba): vok. duše m. dušo. Gb. Hl. 54
., Bž. Ml. 17. Na Slov. vok. duše. Ht. Sl. ml. 28.
— 8. V příponě -
esť (m.
-osť): bolesť, svěžesť vedlé: ctnost', volnost atd. Bž. tamtéž. — 9. Ve sklonění zájmena
ji (o
n,
náš) proti
ten: jeho — toho, jemu — tomu atd. Gb. Hl. 54., Bž. tamtéž. — 10. Ve složených jménech: děje- pis proti: časopis. Bž
. tamtéž. —
Avšak již v nejstarších staročeských památkách nalé- záme sledy navracování se k prvotnímu o, ku př. vítěz'
ový, L. S.; objasni
ovati, Ev., králov vedlé králevý. Rkk
. (Ht
. Z
. 48., 49., Bž
. Ml. 17.). Pustěmír (1230) — Pustoměř, Tuně- chody (1239) — Tunochody, Vyšohrad — Vyšehrad, Bělohrad, Činoves, Martinoves (již r. 1226), Lisinici (1225) — Lisonice. Jir. —
Tato přehláska e z o se tedy později dílem zrušila a to: 1. pravidelně před sou- hláskami v a m v příponách ohýbacích a slovotvorných: a) v přivlastňovacím adj. na -ov, -ova, ovo ukončeném: mužev, -a, -o — mužóv, -ova, -ovo; b)
v příponě -ovství: králevstvie — království; c)
v příponě -ovic: ciesařevic — císařovic; d)
v infinit. kmenu sloves VI. třídy: králevati — královati; e)
v dat. a instr. dualu: mužema — mužoma; f) v dat. sing
.: muževi — mužovi; g) v nom
. a vokat
. plur. muževé — mužové ; h) v gcnit. plur. mužev — mužóv; i) v dativu plur
. mužem — mužóm
. — Rušeni této přehlásky v těchto případech začíná se již v nejstarší češtině a dokonává se teprva na sklonku 14. stol. Do 12. stol
. jest
e pravidlem, v 13. a v první polovici 14. stol jest
e a
o asi v rovnováze: v 2. pol. 14. století jest pře- hláska e výjimkou a
o pravidlem a od po- čátku 15. stol. jest
o pravidlem skoro vše- obecným všude tam, kde ho nyní užíváme. Vz více v Gb. Histor. samohl. 85. Cf. Bž. Ml. 17. Na mor. Zlinsku nepřehlasují
o a) ve vokativu sg. vzoru
duša: dušo ; b) v dativu a lokalu plur. vzoru
pole: polom, v poloch. Brt. Mtc. 1878. 3. — 2.
V jednotlivých pří- padech a
ve jménech složených, když prvý článek spojuje se s druhým samohláskou
o: bratrovrah, ohňostroj, otcovrah, lícoměrník. Vz Slovo složené, Gb. Historii českých sa- mohlásek 85., Gb. Hl. 54., Ht. Zv. 49. a násl. —
Ale e se udrželo: a)
ve složení: dějepis m. dějopis, zeměpis
, ohněstroj vedlé ohňostroj, Vyšehrad (vedlé Vyšohrad v obec. mluvě. Gb. Hl. 55.). Ale jen: časopis. — b)
U slov střed. rodu měkkého zakončení: líce, pole, srdce, vedlé: slovo, kolo, okno. Ht. Dialekticky zvl. na Mor. a Slov. slyší se také: vajco, srdco, polo, ložo. Gb. Hl. 55. Macocha, jazovec. Brt. — c)
V příponě -esť vedlé -osť: bolesť vedlé milosť, svěžest'
, a svěžosť, strč
. ručesť, drzesť m. drzosť. — d)
Ve skloňování zájmena co: čeho, čemu v čem (ale v obec. mluvě : v čom); tak i před důrazným
ž: načež, pročež. Ht. Zv. 49. — e) V dat. srdcem (novočes. srdcím). — f)
V jemu, lok.
v něm, ve všem, v našem (vedlé dialektického
v ňom, ve všom, v našom). — g) V
králevic (vedlé královic, Královice atp). Gb. Hl. 54. —
O se vkládá (vz Přisouvání)
ve vých. Slov.: žołtý (žlutý), kmotor, brator — kmotr, bratr, obrvy m. brvy, omše m. mše, Ostřihom m. Střihom, ohbitý m. hbitý, Ht., Šb., Jir.;
po tvrdých souhláskách při skládání slov (?? měkkých souhláskách
ě: dějepis): časopis, červotoč
, lidomil, rukopis. Vz předcházející odstavec. —
O se odsulo. 1.
Příslovce a spojky: kamo, tamo, jako, tako
, semo atd. mívají v 14. stol. místo
o střídnici
e (tištěno často
é), někdy však sa- mohlásku odsuly : jako, jakež, jak. Tam s cesty. Rkk. Tak i v: neb vedlé nebo a v strč. lib (libo): lib kup, lib nekup. Sat. (Bž. Ml. §. 61., Ht. Zv. 51.) Vz
o se střídá s :
e (na začátku článku). — 2.
Náslovné o se sesulo: rádlo, role m. oradlo
, orole, Kt., Ht. Zv. 51., rýže m. oryza
, rataj m. orataj, Bž. Ml. §. 59 (naopak praví Prk. v Arch. für slav. Philologie. II. 703
., že
v rádlo, role, rataj nelze mysliti na sesuvku hlásky
o, vz tam); potom
kdyz předcházející slovo kon- čilo se samohláskou: na (-o)heň, an = a on, vz On, ande m. a onde. Ht. Zv. 51. — 3.
Přehláska e z
o jes
t odsuta od: zač (zače, nyní: za co), nač, proč atd. Gb. Vz více v: Gb. Historii českých samohlásek str. 79., Gb. Hl. 84. — 4.
Ve slovostředí vy- sulo se: chcu m. chocu, chtěti m. chotěti (vz O se střídá s jery, obědvati m. obědo- vati, Ht. Zv. 51., Kt. (Vz naopak v Arch für slav. Philog. II. 703. Prk
.). Lenora m. Eleo- nora, zabaliti m. zaobaliti; v strč. též v aor.: bychva m
. bychova, rozpomínachme m. roz- pomínachom. Bž. Ml. §. 60., Gb. Hl. 84., Ht. Zv. 51. —
O v násloví. O zůstává v ná- sloví obyčejně bez předsuvky (od, obr, oheň, oko),
avšak obecná mluva náslovného o se štítí předsouvajíc mu obyčejně v: vosel, voves, vokno, vočím, volovo, jednovoký, čehož i v staročeštině pozorovati stopy : voj, vos, vosa (takto nyní i v písmě). Sloven- čina předsouvá
v jen tam, kde by dlouhé ô v násloví státi mělo : vôsmy, vôste m. ôsmy, ôste a toto m. českého osmý a ostí. Vz Ht.
Zv, 48.
Výjimkou jsou slova: otec, ovoce,
orodovati a slova od těchto odvozená. Někdy
předsouvá
čeština způsobem u
Hanáků běž-
ným
h: hoko, hoficír, hopice (pod Krkonoš.)
Kb. U Hanáků: horel, hohen, hoves, Holo-
mouc. Ht., Mk. — Ale u
Čechů v pruském
Slezsku o vždy čistě se vyslovuje: oráč,
oheň. Také neslyšeti tam
h před
o nebo
u:
ulica. Šb. —
O v středu slova přibírá časem
(nejčastěji po předložkách)
v neb
h: ovorati,
rozvorati, rozhor m. roz-or, kalhoty proti
culotte, levhart, žežhulka proti žežulka (Arch.
II. 704.); cf. píhavka proti píjavka
. Prk. —