1. Či1.
Či, či-li, či-že (čiž).
Na začátku řeči =
zda,
zdali, lat. an, num, Čili ne on je otec. Ms. Ps. Co? či smrtelník mne snad zbouřiti může? Gníd. —
Či v prostředku řeči a) = -
li, něm. ob. Nevím, či mu dal. L. (Mkl. S. 169.) Ohlédá sa
za
hory, oj čili slunko vyjde
. Sš. Pís
. 330
. — b)
= anebo, nebo snad, oder. Jdeš-li pak, či ne? Toms. Nevím, či mu dal, či ne (dal-li
neb nedal). Nevěděl, zdaž to k dobrému povede či nie. T. Po zákonu budeta
(dual) im (dědinám) oba
v jedno vlásti, či sě rozdělita rovnú měrú. Rkk. 73. — Lom
., Br. — c)
Li-či, čili, lat. ne-an, něm. ob-oder. V závětí, zvláště když -
li před- chází. D. Má-li umříti, či nic. Lom. Potresci nás, ať zhyneme, jsi-li král, čili nic. Flav. Oknem-li či dveřmi vyšla, nevěděl. Lom. — d)
Či-či (čili) v přímých otázkách, či on? či ne on? (= Jest to on či ne?). On to je, on. L. V
nepřímých otázkách. Či ty chceš, či nechceš, musíš býti mojí. L. — Jg. —
Pozn. Mimo disjunktivnou otázku klademe či, čili, na označenou téhož pojmu rozličnými slovy naznačeného: prašiví či malomocní. Km. Grammatika čili mluvnice učí atd. Vz víc:
Nebo. — e)
Zdaž-či. Rozvaž, zdažť to k do- brému, čili ne. Kom. — ť)
Či s
by, čiby = zdaby, zdaliby, něm. ob denn, ob wohl. Krok. — Vz Věta, tázací, Aneb,
Nebo. 2.
Či = čil, zastr. (od číti).