Á původníÁ původní. Vz Gb. II. ml. I. 22.
Á je
sti-íd- nicí; vzniká 1. z krátkého
a, 2. stahováním. Ib. 90., 91.
A se psávalo:
a, aa, ä, á (á po- prvé u Št. Uč., přijato do pravopisu Husova a ujalo se pak všeobecně). Ib. 90. V Brněnsku vyslovuje se místy jako
aó. Brt. I). II. 159.
Přehlasuje se v
ie. Ib. 92.
A se přehlasuje a úží v V
(i) na Mor. Vz Brt. D. II. 91., 94., 103., 107., 124., 159., 179., 199., 229., 244. Bývá často v Hájkově Herbáři a ve Velesla- vínově Kalendáři, kde novočeština má
a: prách, vladař, řása. Listy fil. 1894. 297. Naopak se
á na Mor. někdy
krátí: rana, krava, dávno, skala (u Jemnice, u Kruml.), v 1. slab. in- finitivů kmenů otevřených: dat, brat, spat (u Kunšt.). Brt. D. II. 108., 200., 229., 266.— Změny hlásek
a, á v Chronici na Mor. vz Listy lil. 1894. 75.
A (á) zaměňuje so v dialek. v
o: pomať (paměť), pomátka (valaš.). Brt, D. I. 62. L'edvo, veľo, na nohoch. Ve Špišsku. Phľd. 1893. 430. Brona (brána), sloma (sláma), mynoř (mynář). Na Lašsku. Brt. 1). T. 100. Tamtéž někdy v
u: vruna (vrána), zumek (zámek). Ib. Čf. Gb. H. ml. L 123., Brt. I). II. 244., 41. Na Žďár. někdy v
i: klicek. Brt. D. II. 244. Někdy se
dlouží na Žďársku: Ján, hlád, v přísl. sotvá, včerá atd. 244., u Kunšt. 229., u Jemnice v gt. pl. slov: strán, rán, vrát, do kořán. 265.
ä,
ae za
a na Slov.: kade käde, kázal kae- zau. Vz Gb. H. ml. I. 122. —
ä střídnicí za jiné hlásky. Vz ib. 131.
ä dvojhl. na Slov., vysl. ea: pät (pět z piat). Ib. 89. —
ä má různé znění mezi o a a. Vz ib. 130. — V
ä a silně převládá, předcházející souhláska jest měkká a samohláska e jen polovičně se slyší, asi peat. Phľd. 1893. 240., 241. Místy se vy- slovuje jako
a, jinde jako
e; od Sielnice dále na východ zní spíše jako
e. Phľd. 1893. 638., 242. Ve kterých slovech se na Slov.
ä obje- vuje. Vz Phľd. 1893. 240., 635. Hlásky této počal teprv Hodža užívati r. 1847. Vz o tom, jak zní a kde se jí na Slov. užívá, také v Pastr. L. 18.—20.