Odsouvání
Odsouvání, n. Ustálené vypouštění hlásek k podstatě slov náležejících zoveme vůbec odsouváním. Vymizela-li hláska na počátku slova čili v násloví, jmenujeme vymizení to sesutím, sesuvkou (vz Sesouvání), z prostřed slova či ze středosloví vysutím, výsuvkou (vz Vysouvání), na konci slova či v zásloví odsutím, odsuvkou ve smyslu užším. I. Od- souvání samohlásek. Odsouváním mizí sa- mohlásky: 1. u v odkud, odtud, odsud, ďo- dud m.: od-kadu, -sadu atd.; 2. y seslabivši se v e vymizelo ze slov: nesemy — neseme — nesem, opěty — opěte — opět, obaky — obake — obak, paky — pake — pak, dva- kráty — dvakráte — dvakrát; 3. o sesla- bivši se v e vymizelo v : sem, tam a p., vz O; 4. e a ě a) ve jménech ženského rodu: zem, houšť, hráz m. země, houště, hráze; b) v adverbiích : snáz, dřív, míň, hloub a p.; e seslabené z o : seme, tarne, kame atd. ; jeno — jene — jen, přec = před se, zas = zase, zvlášť = zvláště; c) v 1. os. množ. (sr. nahoře y): budem, mužem a p.; ve 3. os. sing. jen při: můž m. může a nenůž; ve přechod. přít. vyjmouc m. vyjmouce; d) v če: nic, nač, proč, zač, oč, v ni več m.: na če, pro če; e) ve příklonném ž = že : když, jenž, týž, kterýž, tolikéž, tehdáž a p.; f) ve včil m. v čulě; 5. i a) v substantivech pův. na i vyzvukujících, jako hosť, kosť a p., kdež i nejprve seslabeno v ?, nyní pak ztvrdnutím koncového ť úplně vymizelo; b) v náměstce ji v akkusativu sing. ve slože- ných : skrzeň, zaň, proň, mimoň a p., vz On; c) v akkus. sing. jmen některých dle Růže: hráz, tvrz a p.; d) v instrum. sing.: hadem m. hademi; e) ve příponách osobních, vyjma jsi, jako : jsem = jesmi, jest =jesti; f) s imperat. a infinit.: seber m. seberi, se- brať m. a v. sebrati; podobně i ve přechod. ženském: jsouc m. jsouci; g) ve slovech : as m. a v. asi, cos m. cosi, jakýs m. jakýsi a p.; též v ať m. ? ti; h) v liomparativech : snad- něj, raděj, m. snadněji, raději (-ěji je oslabeno z -ěje. Prk. Vz Komparativ); 6. í v obecné mluvě u sloves ve 3. osobě plur.: uměj m. umějí, volaj m. volají, házej m. házejí. Vz Srážení, Odrážení, U, Y, O, E, Ě, I; S. N. VIII. 655. — II. Odsouvání souhlásek. Žádné slovo kdysi nekončilo se souhláskou; proto všecky souhlásky, kterými by slova končiti se měla, odsouvaly se (vyjmouc m a n, kteréž měněny v ą. a ę; vz Nosovky). Srov. nom. nebe se skr. näbhas, dřevo se strslov. genit. dřevese, kolo a koleso, slovo a sloveso, tělo a těleso a p. Pravidlo toto dotýká se hlavně souhlásek s a t, kteréž nejčastěji na konci slov se vyskýtají. Od- souváme ?ak 1. s ve sklonění jmen střed. rodu, jichž kmeny končí se v s: kolo — koleso, tělo — těleso; v časování: v impe- rat. 2. os. sing.: bdi = bdě-s (= bdě — si) a ve příponě přechodníku minulého: chváliv m. chváli-v-?s, ved = ved-?s; 2. t ve sklo- nění jmen střed. rodu, jichž kmeny končí se v t: dítě m. dítęt, holoubě m. holoubęt; v časování; v 3. os. sing. a plur: vede m. vedet, vedou m. vedąt; pak ve příponě pře- chodníku přítomného -nt: nesąt = nesant, píšęt = píšent. Z ostatních souhlásek odsuto jest a) r v dub m. dąbr? (sr. doubrava), brat v bratr (pak: zub m. ząbr?. Mkl. II. 36., Prk.), b) v v genit. plur., následuje-li slovo, které má v násloví souhlásku: mnoho psů zajícova smrť; c) ď v hle m. hleď; d) z v já m. jáz, ve 14. stol.: e) 1 (ve strčeš. a v obec. mluvě) ve příčestí minulém činném: pad m. padl, sek m. sekl. Bž. Ml. 32.—35., 44.-45. Cf. S. N. VIII. (655. a Gb. H1. 83. a 111.