Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta
Seznam Hesel

    FulltextVše
    Prohledávat:
    HeslaObsah hesel
    Nápověda
    dalaman transfers dalaman transfer to icmeler transfers dalaman airport fethiye transfers
    Dokument Obrázek
    Svazek:5   Strana:0757


    2. Žádný
    2. Žádný; žáden, dna, dno = ani jeden, nikdo, strb. žadant z koř. žed-. Gb. v Listech filolog. X. 264. Něm. kein. Na mor. Val. žádný = nullus, keiner; žáden = nemo, nikdo, Niemand. Žáden ti nepoví. Brt. D. 70. Č. myslí, že jest to vlastně = jeden, že se j proměnilo v ž jako v žid z judaeus; nižádný — ni jeden. Žádný z ižádný m. ni- žádný (= ni žádný). Bž. 45. Ž., desideratus, cupidus, ullus, s ni a i bez něho nullus; dle jiného výkladu: ni že jedinB. Mkl. B. 151. Nynější žádný (žádoucí) klade se místo ižádný aneb, jak se za 15. věku říkalo, nižádný. Anth. Jir. 3. vyd. XXXVI. Žádný spojovalo se s i (= ani), později m. ižádný kladeno nižádný, až pak v 16. věku prosté žádný zů- stalo pravým opakem vlastního svého smy- slu. Jir. Nkr. 88. Místo našeho žádný psali staří ižádný, z čehož nižádný, žádný. Pro- měna ta stala se v pol. 15. věku. Pal. Rdh. I. 188. — Žáden, žádný přišlo prý k významu nullus tak, že bud s ním udála se taková změna ve významu jako s frc. aucun, neb že vypuštěno ni z nižáden, nižádný, neb konečně — a tak vykládají národní etymo- logové, kteří se na hláskoslovnou povahu málo ohlížejí, — prý je staženo z: ni že jedin! Avšak věc se má zcela prostě takto: adjectiva žáden, žádný (desideratus, ullus, cf. rus. bažonyj, unicus) užívalo se v záporné větě rádo s i (= ani), jak se to jmenovitě v starší češtině velmi zhusta děje u veliké části slov (srv. Filol. listy II. 228.); na př : Modlám oběti nechtiece dáti i žádnú odolí. LKat. 1202—3. Jeho moci i vlasti smysl i žádný sie nechopí. 1843—4. Však těch i žádný u přětě nikdy nesměl pomysliti na to. 2157—8. Jiné doklady najdeš u Jung. s. v. žádný. Mimo to srv. ještě z LKat.: A tej panny nedávala i žádúciemu živému. 200—1.; a tak ještě (s i a záporem ne) 517., 1854., 2239., 2879. pak: Neumře i jeden. 495.; po- dobně 1370. 1825. 1831. 2168. 2649. 3317. 3372. Poněvadž pak i žádný úzce k sobě patří, vyslovovalo se jako jediné slovo ižádný, v němž zase k zamezení hiatu větového neb k odstranění náslovné samohlásky znělo i co j, jako v ihrati—jhráti, iměti—jměti, idu—jdu, ihra—jhra, srv. j (= i) sedú na tom jistém hradě. LKat. 77. a j., tedy také: ižádný — jžádný: ježto jest neslíbena za jžád- ného (rkp. zayzadneho). Jung. s. v. žádný. K vůli pohodlnější výslovnosti pak se j zhusta zcela ztrácí, tak že říkáme pouze: hráti, hra, míti, přiď, poď (vedle přijdiž, pojdi), dial. du, přidu, pudu (m. půdu); ho, mu (m. jho, jeho, jmu, jemu) a j., tudy také jžádný vyslovuje a píše se žádný, žáden, shodujíc se náhodou co do znění s kladným žádný, když bylo proběhlo všechna stadia naznačená: i žádný, jžádný, žádný; smysl záporný v něm bez odporu jinak nevznikl, než tou přirozenou cestou, již jsem zde vy- značil, ovšem že častým užíváním se v něm pojem nullus tak zakořenil, že kladné žádný = ullus skoro zcela jest nyní zatlačeno. Prk. Přisp. 30. — Každý živoucí jazyk má své dějiny, již proto, že i on jako každý orga- nismus prodlením času podléhá jistým pro- měnám. Vždyť novějším skoumáním zjištěno, že i jazyk čínský nemá do sebe té nehyb- nosti, jakož se dosud za to mělo. Proměny ty dotýkají se všech čtyř částí mluvnických, totiž hláskosloví i tvarosloví, skladby i slov- níka. Hlásky, ježto prvotně v celém oboru jistého jazyka byly obvykly, mizejí a jinými se nahrazuji, jako ku př. v češtině g = h, r' = ř, iu = i atd.; flexe se zjinačuje, pády jednotlivé i čísla, časy i spůsoby slovesné vytrácejí se, že druhdy v pozdější době leda ve vzácných zbytcích bývalosť jejich stopovati lze; vazby starší za své berou a ustupují jiným, ježto jmenovitě stykem s ja- zyky cizími se vnášejí, jakož u nás vliv latinské syntaxí položiti sluší právě za roz- hodující ; slova i tvary slov rovněž vycházejí z obyčeje, ba tou měrou upadají v nepaměť, že pozdější doba naprosto za cizí je pokládá a jen učeným skoumáním někdejší jejich obvyklost se dotvrditi může. Český jazyk v té příčině na změny nepoměrně bohatší jest, nežli kterýkoliv jiný slovanský. Jestiť v samé povaze jeho jakási podivně čilá proměnlivost, ježto zvláště do XIV. věku postupuje krokem i rozměrem ovšem pře- velice rychlým. Nad to v češtině dostatek starých památek písemných dopouští, že se změny ty i co do povahy své a doby snáze i v celé přehlednosti stopovati dají, kteréžto výhody u žádné jiné řeči slovanské není. Staroslovenský jazyk záhy podléhal vlivu těch řečí, v jejichž oboru nedlouho po ustálení svém byl pěstován, zejména bulharštiny, ruštiny a srbštiny; čistě chorvatské památky nepřesahují XIV. věku; památky polské též starší nejsou a nad to stojí pod vlivem če- štiny ; ruské, srbské a bulharské starší spisy psány jsou staroslovanštinou vlivem řečí těch zproměněnou, a čistá mluva národní pozdě spisovně jest ustálena. Úplné vylíčení dějin jazyka českého předpokládá dokonalý proskum všech tvarův, slov a vazeb aspoň do XV. věku se všelikými obměnami, jakéž se při nich postoupně udály. K tomu jest ještě cesta daleka, i nezbývá nám jiné rady, než kus po kuse snášeti historický mate- riál. — §. 1. Za staré doby až do konce XIII. věku nenalézá se, aby se zvláštním nějakým slovem vyjadřovalo to, co zname- náno latinským slovem nullus. Prostý ne- gativní tvar slovesa úplně k tomu dostačil. Ku př. v Rkr.: Nenie pércě, nenie blánky, bych pisała lístek; tu by se později bylo řeklo: Nemám žádného péra, ani žádné blánky. Anebo v Alexandreidě: Čtvrté věci smysłem nemohu dosieci místo pozdějšího: žádným smysłem. Prostý tento, vlastně slo- vanský spůsob nejdéle zachoval se ve pří- slovích. Tak čteme u Flašky: Nehraď sě płotem, ale přátely, kdežto by se později bylo řeklo: Nehraď se žádným plotem, ale přátely. Zvláštní osobitný výraz za latinské nullus v češtinu uveden jest latinou, i jest tedy latinismem. První pokus v té příčině shledáváme ve Zlomcích evangelia svato- janského, kde překladatel, jak známo, otrocky sledoval slova latinského originálu. Latině čte se tam (16. 29.): Et proverbium nullum dicis, což zčeštěno: i porěkadla nikakého nedieši. Latinské nemo za nejstarší doby vždy pronášeno českým nikto, nikte. Tak čteme v Rkr. (Záboj 26.): Otčík zajide . . . i neřeče nikomu. A v Alexandreidě SVít.: Jakož juž nikte nebieše. 508. Nečije sě nikte jiný. 864. Kto by młátił, nikte nebieše. 2250. Jak jich (koł) nikte nemožieše roze- brati, ni umieše. 1152. V Bud. IL: A mezi tiem nikte nevie. 22. Nikomu věděti nedav. 76. Ani v rukopise kralodvorském ani v jiné staré původní české památce žádná stopa po zástupníci latinského nullus se nenachází. — §. 2. Ku konci XIII. věku nicméně na- stala potřeba stálého slova za lat. nullus. Z počátku bylo v tom dosti kolísání. Za- jímavý toho doklad naskýtá se v Homiliáři Opatovském (Č. Č. M. 1880. str. 117.), kde k latinskému textu: nulla erit perturbatio, nulla tristitia, nulla amaritudo, nullus fletus, nullus pavor, nulla fames, nulla sitis, nulla nuditas, nulla debilitas, nulla deformitas při- dány jsou tyto české glossy: . . . zámutek, . . . truchlosť, . . . hořkosti, ni jeden płáč, . . . užasenie, ani který hlad, ani která žé- žesť, i jedna nahota, ani která mdłosť, ani která netvarnosť. Ponenáhlu nicméně vrch obdrželo i jeden, ježto se, mimo právě dotčené glossy, nejdávnějšími, ač vždy ještě velmi nečetnými příklady vyskýtá v Ale- xandreidě a v Mastičkáři. Později není pa- mátky, aby se v ní výraz i jeden neopakoval, a to čím dále, tím hojněji. — §. 3. K vy- světlení tohoto úkazu především zřetel obrá- titi sluší ke spojce i, která ve staré češtině mimo posavadní význam zastávala několik zdánlivě vespolek nesrovnatelných úkolův. Z těch vytknouti sluší: Význam spojovací, po celém oboru slovanském rozšířený, ač- koliv v novější době od proslaveného sla- visty co zbytečnost zamítaný, zejména a) na počátku vět prostých i tázacích: I vzchopí sě vz hóru jako jelen. I tažechu přěd sluncem záhé, i tažechu přěs veš deň. Rkr. I by Judáš mocen dvoru. Ep. Zl. 171., 28. I byl jeden král tu kdasi. Ib. 175., 26. I vzmłuvi k svým liudem jeda. Ib. 176. 27. I bra sě do jednoho lesa. LPr. 165. I což ty, žebráče chudý? Mast. 82., 7. I kam, miłý muži hádáš? I, co pášeš sám nad sobú? Ib. 80., 10 a 14. Ó nemúdří ludé, i čím sě smútíte? LKat. 3275. I ten-li med pije, ježto na brti leze? Flaška Přísl. 111. (Nákres §. 399.); b) ve souvětích, předchází-li příčestí ve větě přední: Řka to, i poče Hospodina prositi. Paš. 579. Všedši v sad, i je sě płakati. JMl. 389. 30. Koráb sě o skálu rozraziv, i potopi. Pass. 266. 26. Ale vstavši, i poče žebrati. IB. 267. 14. Později i tehdá, když vazba příčestní rozvinuta: Když sem to viděl očima svýma, i uvěřit jsem. Mandevilla, Jungra. sub. v. i. (Nákres §. 359.). — §. 4. Dalším úkolem spojky i jest naznačo- vání důrazu: I vezřěch, nali-ť i s nebe jeden krásný člověk sstúpi. Alex. SVít. 886. Jak sě i dnes v Litvě děje. Al. J H. 287. Až pak po tom (měsiec) i pobledě. Ib. 390. Voda, ježto i dnes pod klášter płove. LPr. 170. Na-li-ť i bude hoře jim. Des. 204. Až ta i mine sváda. Dal. I. 17. 14. A po hřie- chu puoł lesa i ukráti. JMl. 411. 18. Nes česnek, kam cheš, česnek i bude. Flaška. Přísl. 80. Małá-li-j' moc i najmenší věc z ni- čehož učiniti? Veliká (jest) moc, ježto by i jedinú věc, a najmenší, mohła z ničehož učiniti. Štítný ŘBes. 649. 10 a 15. (Nákres §. 399.). Právě touto důrazoznačnou úlohou spojky i vysvětluje se poněkud, jak k tomu došlo, že jí užíváno i ve smyslu záporčivém. Sama o sobě zajisté spojka i nikdy nezna- čila negaci, nýbrž shledává se tak jen tehdá, když i nahraditi lze nynějším ani anebo ni, tedy jen v těch případech, když v téže větě následuje sloveso záporné, anebo, jinak ře- čeno, jen tehda, kde se podlé obecného nyní běhu dvojím výrazem negativním vyjadřuje zápor. Příklady: Však i člověka na něm (t. j. hradě) nebieše. Dal. 38. 18. Tu úsilé mnoho podjesta, i před horníky bezpečna nebiesta. Ib. 100. 19. I za pół druhého léta nepřijide. Ib. 109. 4. I słova nepromłuviece. LPr. 1008. Však proto i h-na nejmáš. Mast. 70. 16. Pro to jsem i nechtěl přijíti. JMl. 393. 25. Vz I. — §. 5. Nejčastěji se záporné i vyskýtá ve spojení se slovem jeden. Pří- klady. Alex. Bud. I.: Hi jeden z vás nevěř tornu. 318. Alez. SVít.: By netbal i jedněch vojen. 365. Mastičkář: Nechce k náma i je- den kupec přijíti. 74. 27. Leg. o sv. Pro- kopu: Netbal i jedné kratochvíle. 78. I jed- noho pokoje nehledaje. 105. Nebieše i jed- nomu čłověku znám. 195. Neosta i jednoho s ním. 218. Skl. o MMagdaleně: I jednoho nevzě k sobě. 336. I jednoho nevynímá miesta. 785. A nikdy i v jednej strasti ne- ostavíš žádné vlasti. 903. Dalimil: Tehdy i jedna žena mužem jista nebieše. 2. 49. Kniha Rožmberská (List. fil. a paed. 1880): Nemóž viece držeti i jednoho u póhoniech. 88. Ježíšovo Mládí (Výb. I.): Neb tu i je- dnoho hřiecha nenie. 389.14. Skládání o Pod- koní a Žáku (mého vydání): V světě ten i jeden nenie. 50. Druhdy vyskýtá se prostě jeden bez i: Z těch ze všech jeden nebieše. Al. SVít. 385. Jeden cłověk živ neosta. Ib. 500. Neby jeden tu nepyčě. Ib. 838. A jedné viny k němu nejměli. Paš. 446. — §. 6. V polovici XIV. ba snad i několik let před tím začíná za nullus vystupovati i žádný. Jungmann vykládá složku těmito slovy: „Et optatus, quem velis, ullus; ni žádný nec optatus, ne ullus quidem, nullus; modo žádný." Miklošič v rozpravě své die Nega- tion in den slavischen Sprachen (Wien 1869.) vykládá jí takto: ,,Im kleinruss., čech., pol., oserb. und nserb. findet sich ein den ande- ren Sprachen fehlender Ausdruck für nullus, dessen Ursprung zweifelhaft ist: žadnyj, žáden, žaden, žadyn, žeden. Die bei Jung- mann verzeichnete Ansicht .... ist, abge- sehen von der Schwierigkeit von dem Be- griff „et optatus" zu dem Begriff „nullus" zu gelangen, aus lautlichen Gründen zu ver- werfen, da in diesem Falle das Wort im pol. den Nasal haben müsste, wie in der That dem čech. žádný cupidus, exoptatus, pol. źądny acceptus gegenübersteht, von asl. žędati, čech. žádati u. pol. żą,dać. Einer meiner Zuhörer, der Kleinrusse A. Seme- novič, leitete das Wort von asl. niźe jedBnB für nijedBnb ne unus quidem ab, gegen wel- che Ableitung begrifflich nichts eingewen- det werden kann. Lautlich ist sie kaum ganz unanfechtbar, denn wenn man auch asl. von nižejedbnb zu nižaden ebenso ge- langt, wie von nejesmb zu n?smb — und nach ž geht ? auch sonst in a über — so scheint doch dieses in den anderen Spra- chen nicht so ausgemacht zu sein." Proti tomuto náhledu Miklošičovu vyslovil se prof. Kvičala (Sitzungsber. der phil. bist. Classe der k. Akad. d. W. 1870., Excursus III. p. 151.— 155). Kvíčala dovozuje takto. Potíž dostati se od významu exoptatus k nullus není větší nežli nesnáze u výkladu záporné funkce slov vlastně positivných personne, rien, pas, jamais, kein atd. Všakť se zá- porná platnosť významu exoptatus nevy- vinula vnitřně, nýbrž prvotně se slova žádný užívalo ve významu vlastně jemu přísluše- jícím a negace jinak se naznačovala; po- zději teprv citem jazykovým záporný mo- ment přenešen byl na žádný samo, jakož pak se podobně událo při dotčených slo- vech romanských a jakož i důmyslný, ač nikoli správný výklad Semenovičův sám na témž základě spočívá. Prof. Kvičala srov- nává význam exoptatus carus s lat. qui-libet, qui-vis, kdež prvotní význam libet, vis rov- něž oslábl. Žádný nejprvé přijalo na se platnosť zájmene neurčitého, jakož viděti z dokladů Jungmannem uvedených. Syr. 29. 14: Pokład ten lepší bude nežli žádné złato (quam quodvis aurum). Pronikavější jest (řeč) nežli žádný meč z obou stran ostrý (quam quilibet gladius anceps. Štelcar o čá- rách). A to stojí více nežli žádné malování (quam quaevis pictura. Prefát z Vlkanova 165). Důležita je i stará složka i žádný, kdež i jest stupňujícím = etiam. — Co do druhého důvodu, jejž Miklošič béře od no- sovky, že by slovo to v polštině zníti mělo žąden, jakož žąden acceptus v skutku zní, ukazuje prof. Kvíčala ku kolísaní, ježto se shledává mezi samohláskami čistými a no- sovými, i dí dále: „Von entscheidendem Gewicht ist aber in dieser Frage der Um- stand, dass im Altbulgarischen neben žędati auch die Form žadati sich findet. Man darf auch für das polnische žądać, eine Neben- form zadać annehmen, von welcher eben pol. žaden herstammt." Tázati prý se sluší, jak by se polské žadny (šeredný) vykládati mělo, jakož prý by mysliti lze bylo, že se význam ten vyvinul z „nullus"; však i v la- tině nullus druhdy znamená vilis levis. Ku konci připomíná prof. Kvíčala, že Schleicher v Glossáři uvozuje litevské žëdnas ve smy- slu „špatný, ošklivý," což prý nepochybně z pol. žadny, a žëdnas = kožnas = jeder. K tomu ovšem Mielke (a i Nesselmann) do- dává, že slovo to je zastaralé, ale nicméně zdá se, že žëdnas, když od Litvanů z pol- štiny bylo přejato, v této řeči ještě zname- nalo quilibet. Já sám jsem v „Nákrese mluv- nice staročeské", na podzim 1869. vydaném §. 384. ukázal k zápornému významu čá- stice i, na i jeden, i žádný a i žádúcí, po- zdější nižádný, „až pak v XVI. věku prosté žádný zůstalo, pravým opakem vlastního svého smyslu. Žádný zajisté tolikéž jest co žádoucí, žadatelný, jakož za starodávna tak i užíváno." Podlé spůsobu v celém „Ná- krese" zachovávaného podal jsem tu jedno- dýchý výsledek svých studií, ale právě tato stručnosť vedla k odporům, ježto by obšír- ným odůvodněním bývaly jistě zaplašeny. Ruský učenec Jan Baudouin de Courtenay v úvaze, kterou v Kuhnových „Beiträge zur vergleich. Sprachforschung" (sv. VIII. Ber- lin 1874. str. 234.) vydal o „Nákrese" takto se vyslovuje: „Die Erklärung von žádný (keiner) als žádúcí (wünschend — sic!), ža- datelný (wünschenswerth) scheint mir zwei- felhaft zu sein." A když pan Prusík ve „Příspěvcích k nauce o tvoření kořenův str. 30." slovo žádný vykládal týmž spů- sobem, jako jsem já byl učinil, tu se prof. V. Jagić takto ozval ve Slav. Archiv (V. str. 162.): „Das čech. žádný, wofür in den älteren Sprachdenkmälern gewöhnlich ižádný, nižádný begegnet, wird zwar auch von Pru- sík auf desideratus, also asl. žędBnB žędB- nyj zurückgeführt; dennoch muss ich an der üblichen Auffassung und Deutung ižádný, nižádný = i žejediný, niže-jediný = i-žejdný = i-ž?dný festhalten. Für mich ist das ob. serbische žadyn žana-žano (kein) zum Unterschiede von žadny - žadna - žadno (be- gierig), ferner das nserbische žeden, žedna (žena), žedno (ženo), namentlich aber das poln. žaden beweisend, welches eben nun aus „že-jeden" d. h. „i-že-jeden" abgeleitet werden kann u. natürlich mit žądny nichts gemein hat. Es stellt sich also heraus, dass alle nordwestl. Sprachen in derselben Weise „kein" und „Niemand" durch „i" oder „ne" mit „že" und „jedyn" oder „jedyny" aus- drücken; nichts von „Verlangen" oder „Be- gehren" kann in diesem Worte gesucht werden." Vypsal jsem tu do podrobna po- savadní náhledy, které se ostatně mezi se- bou potírají (Jagić ku př. neznal Kvíčalovy rozpravy), ne proto, abych mezi nimi sobě osoboval rozsudství, ale proto, aby se vi- dělo, na jaké scestí vede nehistorické roz- rozbírání záhady, která jen historickým výskumem dojíti může svého rozhadu, a to výskumem na poli nikoli staroslovan- ském, nýbrž jediné na českém a polském. — §. 7. Předně není nikteraké pochybnosti, že slovo žádný prvotně užíváno bylo ve smyslu žádostnosti a to buď a) subjektivné anebo b) objektivně: desiderans, optans > desideratus, optatus. — a) Kdo chová svého, nebude žáden cizieho. Přísl. (Jungm.). On je časem chleba žáden. Rosa. — b) Zde sluší na to upozorniti, že vedlé žádný co desi- deratus stále vyskytuje se rovnomocné žá- dúcí, pročež v následujících tuto dokladech i k tomuto přihlédáno. Alex. Mus.: Proněž mi život ne žáden. 4. Mastičkář: E žádný mistře. 74. 18. a 31. Ježíšovo Mládí: Když to žádné dietě chodieše. 391. 3. Na nebe- vzetí (St. skl. II.): Tuť jsú chromí, němí, slepí, nic jsú jim ne žádni s sbožím sklepi. 404. sld. Sedmero radostí P. Marie (tamtéž): Jáz pak čłověk nedomyslný, v tej žádnej chvále nesmyslný. 32. Přišlo to dietě žá- dúcie. 138. Pokáza sě žádnej ženě, svatej Máří Magdaleně. 419. Na česť té královně žádnej. 621. Alan (St. Skl. I.): Kdes's sě vzala, žádná hosti? 950. Anselmus (St. skl. III.): Jeho líčko ovšem stvúcie, milé, žádné, přežádúcie. 305. Smrt (St. skl. III.). Když mi srdce mysl probúzie . . . život mi žáden nenie. 8. — §. 8. Význam tento po různu dlouho se udržel přes polovici XIV. věku, ba až do věku XVI. Tak zejména ve Lvov- ské Legendě o sv. Dorotě (Č. Č. M. 1859. str. 22.—27.) čteme: Poslúchajtež na po- čátce o tom přežádném děťátce. Odpłatu máte od tej přežádnej děvice. Mój miłý žádný Bože! Tak v Stockholmské legendě o sv. Kateřině : A'na jde s tú žádnú dceří. 190. I vece: Otčíku žádný. 919. Prorazichu tu nevinnú žádnú kóži. 2266. Nebeskej ra- dosti dojdi, nic sobě netesknúc, žádná. 3424. Vedlé toho: Ta miłá panna žádúcí. 116. A jeho žádúcie vłásky. 732. Tak ve spisech Štítného: Někomu by pak ta práce podlé světa byla žádna. (Nkřesť. 195. 20.). V ti- tulatuře se žádný ve smyslu žádoucí velmi dlouho drželo. Tak 1. 1410. Jindřich z Rožm- berka psal králi Václavovi: „Słužba má napřed Tvé milosti, králi žádný" a v jiném listu: „Osviecený knieže, králi žádný a pane milostivý." (Arch. III. 291., 292.). Podobně 1. 1415. témuž panovníkovi Jan biskup Li- tomyšlský: „Najjasnejší knieže, králi žádný a pane milostivý." (ib. 296.). A Smil Flaška v Nové Radé píše: Levhart vece: Žádný králi. 379. Ve příslovích: Komu cizie žádno, toho své mrzí. (90.). Był sem, kde dobrý žáden. (235.). Po různu vyskytuje se ještě později. Tak u Prefáta 92: Sładké vody sme se napili, neb nám była žádna. — §. 9. Mezitím počalo, ač z počátku vždy ještě současně i vedlé i jeden, ustálovati se i žádný; patrně, že spůsobem nám nyní nestižitelným bylo vešlo do módy a v krátce podlé běhu, jenž za XIV. století s dostatek dosvědčen jest, celé pole mluvy české opa- novalo, samo pak po některé době zase ustoupilo výrazu nižádný a podnešnímu prostému žádný. — §. 10. Že v i žádný skutečně bytně a tělesně jest „žádný" — desiderabilis, i pak že jest znakem zápor- nosti, to nade všelikou pochybnosť vyniká z legendy o sv. Kateřině, kdežto stejným, ba týmž významem nalézáme nejen i-žádný, ale též i-žádúcí: Aby tej panny nedávala i žádúciemu živému. 200. Jeho múdrosti nemóž i žádúcí umem obklíčiti. 518. Rozum i žádúcí nenie. 1854. A i žádúciej otpěry protiv jiej nemohł mieti. 2239. I za žádného nepójdu muže. 346. Modlám obětí nechtíce dáti i žádnú odolí. 1203. sld. Nad to se i smyslový přechod jasně zračí v někte- rých případech. Tak ku př. ve skládání o Máří Magdaleně (Rkp. Hradecký vydání Paterova): V tom najvěčší bolesť jměła, žádné útěchy nejměla." (25.). Ó naděje má jediná v světě a i žádná jiná. (561.). Zde všude žádný vyložiti lze ve smyslu i žá- doucnosti i nikterakosti. Ještě jasněji se to vidí ve přísloví. 235. u Flašky: Był sem, kde dobrý žáden t. j. kde dobrý žádoucím, kde dobrý nikdo. — §. 11. V legendě o sv. Kateřině i ve skládání o Máří Magdaleně rovnoměrné, ba v onéno převahou, se vedlé i žádný vyskýtá též i jeden. V leg. Kate- řinské: Tak jakž neumře i jeden. 495. Ale smysl i žádný jeho nevie i jednú vtipností, z čeho Bóh své sieni stvořił. 1370. Buoh ten jest v i jednej vině nikdy nebył za žádný vlas. 1825. Neměj i jedné péče. 3317. Ve skládání o Máří Magdaleně: 1 jed- noho nevzě k sobě utěšenie. 367. I jed- noho nevynímá miesta. 785. Skládání tato proto jsou zajímava, jelikož obě pochodí asi z polovice XIV. věku, kde patrně, co do i jeden a i žádný, udál se zmíněný pře- vrat. Střídavé užívání i žádný a i jeden sto- povati lze v Anselmu, v Tandariáši (přep. Pinvičky), v Radě otcově, jakož i v jiných spisech, jichžto přepisy se nám z poloviny XIV. věku dochovaly; ba potkáváme se s tím ještě u Štítného, jehožto jazyk vůbec na češtinu starší, aspoň z polovice XIV. věku, se ponáší. Tak ku př. v knihách o obecných věcech křesťanských: Že j' zle napsáno, tak že by sě nemohło i jednú stranu sjednati s sv. písmem. (2. 9.). Jdi za muž, nedadúc i jedné příčiny złé do sebe. (85 25.). I žádný člověk nemóž jeho (času) odvolati. (273. 20.). — §. 12. Jak se nikto a i jeden nahrazovalo výrazem i žádný a později žádný, nejlépe spatřujeme v kro- nice Dalimilově, kde poněkud i po této zvláštnosti rozlišiti lze rukopisy starší od mladších. Starý text ku př. má 2. 53.: „Súdcie i jednoho nejmějiechu" a kodex Zebererův klade „Súdcie žádného." 68. 26.: „Neživte chuda ni bohatého, nemíjejte i jed- noho," kdežto kodex Lobk. klade: „Ne- živte ni bohata ni chudého, Němce zlého i žádného" a Ješínovo vydání: ,,Neminujte i žádného." 70. 17.: „Nemáť nikte nic věr- nějšieho," kdežto kodex Frant. klade: „Ne- máť žádný." 100. 29.: „Tak i jeden dobrý pokoje nejměł," kdežto kodex Lobk. čte: „Tak ižádný dobrý atd." V textu starším dle rkp. Vídeňského jen na jediném místě se mně i žádný vyskytlo (39. 34.): „Až jeho i žádný člověk nezvěděl," ale to zdá se býti pozdější interpolace, rovněž jako ,,i žádný," které jedinékrát se čte ve knize starého pána z Rožmberka 278.: „Při druhý všě pořád neminujíc i žádné" vedlé obec- ného tam i jeden, anebo v Alanu (St. skl. I. v. 833.). I žádná těch neotpočine. Rovněž tak se má v jiných starších spisech, které nás došly ve přepisech z druhé polovice XIV. století. V románu o Apollonu Tyr- ském pozdější přepis starší výraz i jeden těž nahrazuje i žádným: „Dcery nedám i jednomu"; pozdější přepis má i žádnému" (280.). — §. 13. Zajímavý v té příčině je Spor duše s tělem, jenž sepsán byl nedlouho po smrti českého dvorského kancléře a pro- bošta Vyšehradského Petra z Aichspaltu, zemřelého 1320. co arcibiskupa mohučského, jakož o smrti jeho v básni samé zmínka se děje. (Výb. I. 367. 4. sld.). Rukopis, v němž se spor nám zachoval, pochází však z konce XIV. věku. (Rozbor I. 146.). a text básně v něm obsažený nese na sobě hrubé sledy zvůle písařovy. Mezi porouchaná místa ná- ležejí též tato dvě dvouverší: Jáz nevědě, co kam kłásti, nemohu i žádným údem vlásti. (Ib. 373. 32.). Již mě hřieši ke dnu vážie, nebť jim i žádný nepřekážie. (Ib. 376. 29.). V obou případech verš s i žádný jest delší, než toho rozměr požaduje, v prvním o dvě stopy, v druhém o jednu, kterážto neshoda nepovstala ničím jiným nežli že i žádný vloženo na místě prvotního i a nikto, tak že verše ty původně asi zněly: nemohu i údem vlasti nebť jim nikto nepřekážie. Mimo Štítného ve všech spisech druhé po- lovice XIV. věku jeví se i žádný co panu- jící forma. Tak jmenovitě v Tristramu, ve kronice Trojanské, v Samomluvem sv. Au- gustina (jehož překlad podlé mého soudu nepravě Štítnému se přičítá), v kronice Pulkavově, ve knihách Alberta Velikého, v kronice o Alexandru Velikém, v kázá- ních Dzikowských, v Životech a v řečech otcův egyptských, v Passionalu, v Ranném lékařství Rhazesově. — §. 14. Mezitím, co v knihách takto se vedlo, vyvíjela se mluva obecná, pokud z listin souvěkých stopovati lze, svým během. Tu zajisté současně shle- dáváme netoliko i žádný, ale i prosté žádný a nad to též ni žádný. Nejstarší doklady do 1400. a let nejblíže příštích: Šlohařové nemají bíti vlny i žádnému ani ze vsi ani z města. Aby i žádný nedělal osnovy atd. Práva soukenníkův Rychnov- ských. 1378. (Č. Č. M. 1860. 23. sld.). Proti tomu, abych nemohl jmieti i žádné pře ani žádného práva. Jan z Hradce. 1384. Arch. II. 317. I žádných nepoostavujíc. Tak čtyři- krát v listu Jindřicha st. Berky z Dubé. 1391. Ib. 47. Nezůstavuje i žádného práva. Jindřich z Rožmberka. 1295. Ib. 324. sld. Nemají k tomu i žádného práva. Arch. III. 271. Toho všeho jim všem pánům .... ni žádnými řečmi ni skutky . . . slibujem ve zlém nezdvihati. Arch. I. 53. Aby v ty si- rotky žádný mocí se neuvazoval. 1395. Arch. I. 58. Žádný sě od druhých neděle. A na žádné právo nevyjeli. 1499. Arch. I. 61. Ale aby . . . prázden był a žádnému z rady toho horším .... zpomínal. 1402. Výb. 1. 1055. Nejstarší stopy prostého žádný = nullus vyskýtají se v legendách o sv. Ka- teřině. Ot žádného mistra vóle . . . nesłý- chala čtúce v žádných knihách. 539. sl. Za žádný vłásek. 1826. — §. 15. S tímto tro- jitým užíváním shoduje se svědectví, jež v téže příčině Mr. Jan Hus vydává v pří- pisku ke své Postille, 1413. složené, an dí (Sebr. sp. II. 440.): „Aby, ktož budeš čísti, rozuměl mé řeči české, věz, žeť sem psał tak, jakž obyčejně mluvím; neb v jednom kraji Čechové jinak młuvie a v jiném jinak. U příkladě. Já píši: Nižádný nevie, a jiní řiekají: Žádný nevie." O třetím výrazu, t. o i žádný Hus nezmiňuje se, jelikož pa- trně ve mluvě obecné za jeho času již byl zanikal, ačkoli v písemné řeči, jakož z li- stin vidno, ještě dosti dlouho se udržoval. V Praze nejdříve zobecnělo a z Prahy rychle se šířilo žádný. Potkáváme se s ním ve Výkladu na právo Ondřeje z Dubé, ve Sváru vody s vínem, v Popravčí knize Rožmber- ské, v Katonu, ve Tkadlečku, v kronice o Štilfridovi a Bruncvikovi, v Řádu práva zemského, ve právě horničním (Codex juris boh. tom. I.), v Hájkově a Žižkově zřízení vojenském atd. Hus výhradně píše nižádný, podobně tak Chelčický; dále se tak čte v evangeliu Nikodemově, v Životě Ada- mově, v románu o Josefovi a Asseneth, v Lékařských knihách Salicetových, v Ge- stech Romanorum, v Senekově spise o mra- vích, ve spisech Jana z Příbramě † 1448., Prokopa z Plzně f po 1476., Vavřince z Bře- zové f 1455 , Jana z Rokycan f 1471., v Sol- fernu, v radě králi Jiřímu atd. Prvotnou vlasti výrazu nižádný kromě všeliké po- chyby byla krajina u Husince a u Vodňan, jakožto rodná Mr. Jana Husi a Petra Chel- čického. Vlivem Husovým udomácnilo se nižádný i v samé Praze, jakož zejména se shledává z listin pražských, kde se od 1. 1406. proměsmo čte: žádný ižádný a nižádný. — §. 16. Nyní třeba přihlédnouti k polštině, která co do příčiny naší velmi příbuzna s češtinou, jakož při spisech staropolských, ježto na mnoze z originálů českých jsou tvořeny, jinak ovšem býti nemohlo. V starší polštině, rovněž jako v češtině za první doby XIV. věku, k naznačování nullus též užíváno výrazu jeden s negací. L. 1395.: Žeśm Mikołajowi dal rok, z tem eśm ni jednej szkody nieuczynił. Polské žądny, rovněž českému žádný, značilo prvotně to- lik, co žádoucí = desiderabilis, žádoucný = desiderans. Tak v Žalmu 18. 11.: „Deside- rabilia super aurum" v ŽWitt. přeloženo: ,.Žádnějšie nad zlato" a v žaltáři sv. Flo- rianském (kr. Małgorzaty): „žądniejsza nad złoto." Taktéž 105. 24.: „Et pro nihilo ha- buerunt terram desiderabilem" zní v ŽW. : ,,A za ničse nejměli země žádúcie", v Ž. sv. Flor.: „zemię žądna." Vedlé těchto vý- znamův vyskýtá se v biblí král. Sofie ve smyslu nullus obecně nižądny, nižadny; jen někdy žadny a nijeden. Gen. 19. 31.: Et nullus virorum remansit in terra = a ni- žądny mąž nie ostał w ziemi. Gen. 23. 6.: Nullusque te prohibere poterit = a žadny-ć odbronić nie moźe. Z těchto a jiných do- kladův, jichž počet by se zmnohonásobniti dal, viděti mimo jiné i to, že biblí král. Sofie přepsána byla z českého textu teprv po Mr. Janu Husi upraveného; v starších textech české bible totiž se ni žádný ne- vyskýtá. Nynější polština v nominativu užívá nominalného tvaru žaden, čehož ve starší mluvě není; tam zajisté, jako u nás, čte se: Žadny cłoviek niema być iman. Žadny rozum ludźki tego niedoścignie. Stejně znějící slovo žadny (ošklivý, hnusný) po- chodí od slovesa žadzič (oškliviti, hnusiti se) a se žádný = nullus nic nemá společ- ného. — §. 17. Co výsledek výskumu pří- tomného lze tedy ne bez práva položiti tyto tři kusy: a) Spůsob, jakým pojem la- tinského nemo, zvláště pak nullus v staré ceštině postupem času býval vyjadřován, vedlé jiných náznaků stanoviti může důle- žité kriterium k poznání toho, z které doby pochodí jednotlivé starověké památky. Až do konce XIII. věku není ustáleného zvlášt- ního výrazu českého pro pojem nullus. Od této doby až asi do polou XIV. věku obecně se psalo i jeden. V polovici XIV. věku vedlé i jeden vyniká i žádný, kteréž pak ve druhé půlce téhož století úplně dostalo vrch. Současně s i žádný, ač z počátku jen po různu a zřídka, vyskýtá se prosté žádný, kteréž od počátku XV. nad míru se rozmohlo a za XVI. století výhradně panujícím se stalo. Od počátku XV. věku ve spisech, které pod vlivem Husovým a Chelčického byly sepsány, vyniká ni žádný, ačkoli vždy vedlé žádný. Vedlé obou se až přes polovici XV. věku v listinách udr- žuje také i žádný. — b) Úplná shoda s tímto historickým rozvojem, jenž teprve v této přítomné rozpravě úplně byl vyložen a do- ložen, ve starých našich památkách, zejména v rukopisu králodvorském, novým i vzácným jest důkazem přesnosti a pravosti jejich. Kdyby zajisté za druhého desetiletí našeho věku byly bývaly sepsány, nebyl by se falsator uvaroval užívati slov ižádný, ni- žádný, žádný jakožto výrazů v češtině od XIV. věku praobecně obvyklých a tím by útvarům svým bezděky byl vtiskl pečeť poz- dějšího původu. (Zatím však ani v Rkk. ani v jiné staré původní české památcežádná stopa po zástupnici latinského nullusse nenachází). — c) Výklad slov i žádný,nižádný a žádný, jak v §. 384. „Nákresu"byl podán, jest přesně historický a tudížovšem pravý. — Pozn. Verše z Alexandreidycituji dle vydání pp. Patery i Hattaly, veršez legendy o sv. Prokopu, z Pašijí atd. dlePaterova vydání rukopisu Hradeckého. ČetlJos. Jir. dne 8. ledna 1883. Zvláštní otiskze zpráv o zasedání král. čes. společnostinauk. V originale jest více příkladův. Vý-tah z této Jirečkovy rozpravy jest ve Svě-tozoru 1883. č. 14. str. 163 — Gb. v List.filolog. X. 262.-265. píše; Žádný, žádúcí.Chci ohledati nejprve význam těchto slov apak vysvětliti jejich původ. Význam strčes.žádný jest desiderabilis, optatus, quilibet.Práva žádnějšie nad zlato, desiderabilia. Ž.wit. 18. 14. Dám tobě zemi žádnú, terramdesiderabilem. Pror. Jer. 3.19. Všecky žádnévěci naše, omnia desiderabilia nostra. Pror.Isa. 64. 11. Pastýři to dietě žádné ohlé-dachu. ML. 46. a. Jiej (Marii) svět žádennenie. Hrad. 34. b. (Vz tam více příkladů).

    Vytvořeno v rámci projektu Data a nástroje pro informační systémy (1 ET 1011 20413)
    za podpory programu Informační společnost AV ČR a projektu Informační zdroje
    pro výzkum a výuku češtiny (VZ 09005) za podpory programu
    INFOZ Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR
    Digitalizace a software Imaging Systems spol. s r.o. © 2005 - 2007 - 2011
    <