A
A spojka se neklade: semo tamo, daleko široko, v zimě v létě, zde onde, tu tam, ve dne v noci. Ale někdy přece: Zmítal ko- řistí sem a tam. Hol. Met. II. 365. (Mš. ). — A se opakuje. Tu mi Bohuška v to vpadl a sstavil mi to a toho mi zpraviti nechce. Půh. ol 1447. III. 623. (520, 662. ). — A = ano. Pudeš do divadla? A! Rázné a s za- ražením hlasu = toto! ne! U Úpice. Ferd. Zedníček. — A = ale. Osvědčila, že jest byla hotova učinit právo, a Jan příjemčí nebyl tam, proto... Půh. ol. III. 624. Jan slíbil za p. Lacka, a škod mi neplní. Ib. 518. Proč mi nechceš věřiti, a věříš lépe nevěrnému? Vz Baw. 430. Přicházejí v rúše ovčím, a uvnitř jsú vlci hltaví. Chč S ?. 199b. Vz více Chč. S. 431. — -a koncovka genitivu sg. u jmen měst. U města Wasser- burka. Tk. XII 140. Zmocnil se města Sat- mara. Ib. 152. Do Augsburka. 164., 178 Vilém z Grumpacba 181. Do Speyera. 199. Do Žebráka dojel. 200. Do Normberka. 202. Do Krumlova. 270. Z Wartenberka. 274. Z Fürstenberka. 349. - Do Tyrolu Ib. 147., 172. a j. Od Píska (m. od Písku). Ib. 193. a j. — -a přípona: děda, Ondra, Pepa, ple- ticha, udata. Vz Dšk. Km. 7. Á se v horalském nářečí na Slov. (v Orav- sku) mění v o: mám — mom, voják — vo- jok (z pravidla): kde přechází v ia, mění se tam v on: čiastka — čonstka. Sb. sl. 1901. 179.