Káti se
Káti se, strb. kajati se, poenitere. Vz Listy filol. 1884. 108., Mkl. Etym. 107. Ka- jící život, Št. Kn. š. 82., modlitba. Mour. Kál se; Nebude se k. Ž. wit. 105. 45., 109. 4. Již-li se kaješ? Hugo 166. Kajem se. Št. Ř. 232. b. Kám se. Jg. Protož se kejte (přehlas.) Pam. 3. 168. Adam káv se již jest svatý. Hus I. 184. — se čeho: hříchů. Výb. I. 254., II. 25., Št. Kn. š. 99., 182., Pass. mns. 277., Žvt. otc. 60. a., Smil v. 2020., Hus III. 116. Ona sa nechce k. svého vilstvie; Kaj se toho. ZN. Nebudú-liť se toho k. Št. Kn. š. 91. Kdo činí, čeho má se k. Hus III. 120. Druzí v svaté dni hřiechy plodie a káti se jich nerodie. Hr. ruk. 275. — čím. Cizími bědami se k. Ler. — se z čeho. Nechť sě kají z toho zlodějství; Viz, z čeho sě máš k. Hus II. 226., III. 120. — jak. K. se těžce. Št. Kn. š. 30. — zač. Velmi-li se za ně (hřiechy) kaješ? Hus III. 144. — se čeho proč. Kajíce se hřiechu z božieho přrikázanie. Hus I. 89. — čeho jak dlouho. Jehož by se měl rok k. Výb. II. 13. — co čím: vinu smrtí k. Vrch. (Pdl.).