Kdo
Kdo. Cf. Mkl. aL. 273., Bž. 155., 158., Listy filol. 1883. 422. Na Lašsku: kdo, hdo; akk. koho, keho; gt. koho, keho; dat. komu, kemu; instr. kym; lok. kym. Brt. D. 119. - K. přímě tázací. Komuch (komuž) vás ne- chám jinému?; Šibenko šibena, pro keho's stavena?; Oj hdo mi to klupe po mojim hrobečku?; Syneček je daleko, po kém já mu zkážu?; Kemu já jich zanechám? Sš. P. 109., 129., 159., 442., 443. — Nepřímě tázací. Kemu bych tě nechal leda pánu Bohu ? Sš. P. 582. A poradivši se nevím kým, počala jest příti. NB. Tč. 240. Poviz mi, děvečko, o keho's plakala? Sš. P. 299. —K. vztažné. Kehom (koho jsem) milovala, či ho mám lúbic zas? Koll. Zp. I. 115. Komu ten jed na ruku padne, hned mu ta ruka odpadne. Sš. P. 7. Hospodář, u kohož sě ta vražda stala; Súkupa, od koho ten kámeň kúpil; Abych s tiem člověkem, pro koho jsem ručen, u pokoji byl; Žalobník obstaví toho, komuž před námi vinu dal. NB. Tč. 107., 117., 141. Kdo se brány dotkne, tomu hlavu potkne. Vk. exc. Že mi mú tvrzi obořil mocí, sebrav sě s kýmž mohl. Půh. I. 296. Řka všem, ktož biechu při sněmu. Smil v. 116. — K. = někdo. Otec jeho ani on ob- žalován nebyl, ani jich kto z toho vinil. NB. Tč. 155. Ušel pryč, než kdo zvěděl. Bž. 158.