1. Kel
1. Kel, klu, m., klík, u, kelec, lce, kelče, ete, n., klíček, čku, m. = zuby špičáky, die Spitz-, Winkel-, Augenzahne. V. V dolejší čelisti slovou kly psí, v hořejší kly oční. L. Kly mrožové, slonové, vepřové, člověčí atd. Kh. Kly u vlků, psů a vepřů: kelčáky, te- sáky, die Hau-, Wehrzähne, Hauer, das Ge- werf. D. Koni když udidlo na kly (die Haken- zähne) zavadí, spravovati se nedá, odtud: bráti, vzíti na kel (na kly) i. e. uzdu (praví se o koni tvrdoústém). O člověku: vzíti na kel = zarputilým, tvrdošíjným býti. Kterýž co sobě na k. vezme, od toho neupustí. V. Na k. vzíti = v jistý úmysl vzíti. V. Kly, Haken, Grüne, dva tupě zuby v tlamě je- lena v hořejší čelisti. Starší jeleni a laně mívají kly hnědé a začernalé. Tyto jsou nej- vzácnější. Šp. — Kly ptačí = pazoury. Zlob.