Kéž, ké, kýž, kýže
Kéž, ké, kýž, kýže. Částka ké a když se sesílí příklonným že, kéže, kéž a proměnou é v ý kýž, jest vlastně rod střední zájmena ký, ká, ké, lat. o si, utinam, něm. o dass doch, o wenn doch. — Klade se a) když přání vyslovujeme, aby se to, co v skutku ještě není, v skutek vstoupilo aneb aby kdo co konal. Ké vás nuzí protivníci. Št. Ach, kéž se Bůh smiluje. Kom. I kéž vás nyní posměvači ukárají. Št. Kýž to celý svět slyší. Jg. Kýž nás obsýláte. Svěd. Ó kéž dostane se. Apol. Ó kéž jest lze. Kom., Br. Kýž ho čert vzal. D. Kýž jde. Us. — b) Když toho sobě žádáme, aby se bylo co v minulosti událo, což se však nestalo. Kéž jeho jest víno uzdra- vilo. Flaš. Kéž jest byl zbaven malomoci. Flaš. Kéž mne kdo jal aneb svázal. St. skl. Kéž jsem se nikdy nenarodil. Kom. Kéž's na to kdy požaloval, ale vše's pokorně trpěl. Pass. — Pozn. 1. Místo ké kladou se i vý- razy, bodej, bohdej, bohdejž, bodejť m. Bůh dej ať, Bůh dej abych, při čemž se však abych, abys atd. vypouštějí. Bodej zdráv byl. Bodej tě husa kopla. Vz Bodej atd. — Pozn. 2. Kéžby, správněji kéž s indikativem dle Jg. slovníku ve staré a střed. češtině se spo-
jovalo. Brs. 97. Ale čteme také: Ké by zpří-
mily cesty mé. Ž. kap. 118. 5. (Č. ). — Pozn.
3. Vz ještě: Ať, Nechať, Indikativ a Zk. skl.
620. a násl., Zk. Ml. II. 120. — Vz Kdy. —