4. Klíti
4. Klíti. Cf. Mkl. Etym. 117. U Frenšt také: klať, klal, u Frýdka: kloč, klol, kleju. Brt. D. O časování cf. Listy filol. 1883. 134., 449. — abs. Pakli se komu přihodí kletu býti. Št. Kn. š. 28. — co, koho. Dal. Ten ho klel. Us. Šuhajova mali, tak mi dobre praje, kade ja chodievam, tie chodníčky klaje. Sl. sp. 171. Nemysli si, že tě klajem, ze srdce ti dobre prajem. Koll. Zp. II. 268. (I. 176.). Blahoslaveni budete, když vás kléti budú lidé (lhúce). Hus III. 251., II. 203. — komu, čemu. Klel jsi žezlu jeho. Ž. wit. Hab. 14. — nač: na svoje rodiče, na Boha. Vrch. — proč. Bijú ma, klajú ma, šuhajko, pre teba, že som pozerala v ko- stole na teba. Sl. ps. 252. — Sl. sp. 104. Již by tú hrdostí klet byl i před Bohem. Št. Kn. š. 28. — jak. Ktož by byl nevinně klet. Št. Kn. š. 28. Kľaje a hreší, že až zemi ťažko. Slov. Sb. sl. ps. I. 90. — Krysta oprav v: Krista.