Klk
Klk, u, klček, čku, m. — kluk, klůcek, vláček (ku př. sněhu), die Flocke. Šp., Zpr. arch. VIII. 62. Cf. Mz. v List. filol. VIII. 176. K. plave. Šp. Klky kloubné či svity, die Gelenkzotten), Nz. lk., střevní, villi in- festinales. Šv. 101. Pripraví si dlhú bradu z klkov. Dbš. Obyč. 24. — K. = kousek sražené krve, sraženého mléka (tvarohu v mléce, v Klat.: koťata). Kd. Mléko po- žité ve způsobě kaše nemůže se působením kyselé žaludeční šťávy sraziti u veliké klky sýra. Šel. 164. Někdy uzavře se otvor měchýře kamenem močovým, klkem krve, slizem a moč nemůže ven. Šel. 32. Cf. Slov. zdrav. — K. = tlk, tlouk, trdlo, palička, der Stössel. Drevený k. Hdž. Šlb. 41. K. do mažiara na klčení cukru a korenia. Slov. Zátur. — K., míst. jm. Tk. I. 78.