Klnouti
Klnouti. Vz List. filol. 1883. 135., Mkl. Etym. 117., Klíti. — abs. Neklen, milá, nekleň, už su ja proklnutý. Sš. P. 343. — co, koho. Ó neščasná máti, kerá klne děti. Sš. P. 143. Klneš-li bližního, duši svou v základ dáváš. č. M. 16. Nepoklneš-li jmena Jesukrista. Pass. mus. 353. Lidé vás klnú. Hus I. 451. — Št. Kn. š. 120. — komu: sobě, Bohu, zemi, světu. Vrch. — čím: sirdcem. Ž. wit. 61. 5. — koho zač: za svatokrádce. 15. stol. Mnč. R. 94. — jak (koho): křivě. Hus II. 306. Ten klnul, až se Kunštát zdvíhal. Us. Hsp. My klnem jménem Ježíše všechny ty, kteříž . . . Hus II. 132. — se. Tu se jest klnula a přísa- hala, že tiem vinna nenie. NB. Té. 115.