Kmet
Kmet, a, kmet', ě, m. (vz Hosť; na Slov. kmeťo, a, m. ); pl. kmetové (obyč. než: kmeti). Slovo, kmeť příbuzné řeckému nw^r?/? (ve- sničan, xw/it] = ves). S tímto slovem a ni- koli s latinským comes. (Brandl v Gl. 93. i toto spojení s latinsk. comes připouští) spojiti sluší naše slovo. Stran původu vz ještě Mz. 42. Znamenalo původně v češtině samostatného hospodáře, hlavu rodiny, vlá- dyku, Grundbesitzer. Kat. 117. V 14. a 15. století znamenalo i sedláka i přísedícího n. přísežného soudce velikého soudu zemského i soudu městského. Mus. IX. 431. V 16. stol. význam sedláka se již také v Čechách vy- trácí. Vz více v Pr. 1869. str. 596. a násl. a Jg.. (Slovník). Že sedláci Čeští sluli k-y,
vysvítá ze zákonu knížete Konrada Oty
(z konce 12. stol. ), jenž ustanovuje, že k pů-
honu mají býti přibráni dva k-i počestní
z okolních vesnic (duos kmetones de circum-
sedentibus villis). V Rkk. 36.:, Netužte kme-
tie! netužte, juž vám travička vstává tako
dlúho stúpaná cuziem kopytem'. Některý pán,
jmaje svého čstného kmetě bohatého —i die:
Chlape! proč jsi to směl učiniti, žes viece
jměl dědiny, než jiný mój kmet. St. skl.
Žádného neváží (lid sedlský a obecný) leč
ty pány, jichž kmeté jsou a to pro hrůzu
jich. Bls. O kmetech jelikož přísežných (ju-
ratus, Schöppe) praví Rkp. lit.:, Kmetů při
naší rychtě šest býti má, rychtář sedmý´. —