Kmín
Kmín, u, m., kmínek, nku, kmíneček, čku, m., z lat. cuminum, jest plod k-u lučního (carum carvi). Vz více v S. N., Kk. 198., Čl. 51. Der Kümmel. V. Kmín dlouhý (římský, vlaský, krámský), lesní, horní, polní, vodní (phellandrium, FB. 92. ), Jg., planý, V., černý, luční, horský, panský lesní neb bílý, koňský, francouzský, Kh., bulvatý. S. N. Polívka s kmínem (kmínovice); sýr, chléb s kmínem. Us. — 2. Kmín, a, kminek, nka, m. = špatný člověk, lhář, zloděj, Dieb, Schurke, Betrüger, Jg., z fr. gamin. Gl. 97. Z kterých potom kmíni a zbojníci na cestách bývají. Sněm 1612 p. 37. To je kmín! Nechť jsem k., jestli... Us. Malé kmíny věšejí a veliké pouštějí. Bern.