Kolébati
Kolébati. Bž. 11., Mz. v List. filol.VIII. 187. — abs. Opomene-li kdo, maže koláče, některý pomazati, říká se o něm, že bude kolébati. U Bělohr. Bf. Při vázání obilí na poli říká se o tom, kdo nakládaje na po- vříslo hrsť zapomenul, že kolíbá. U Kr. Hrad. Kšť. Já k. neumím, za kolébku se stydím, kolíbej si sama, šak si jeho mama. Sš. P. 202. Nechti s každým sobě hráť, lebo musíš kolíbať. Slez. Tč. — koho. Uslyšela v hrobě zpívať, malé díťátko ko- líbat. Sš. P. 90. Keď vítr pověje, budeš ty si mysleť, že fa máť kolíbe. Sš. P. 140. — koho komu. Moje děti mně kolibte. Sš. P. 119. — koho, se kde. Už mě moja maměnka na rukách kolíbala; Což nemám býť žalostivá, má poctivosť se kolíbá, má poctivosť v kolibečce, tobě, synečku, svítí slunce. Sš. P. 204., 259. K-la na svém srdci robě, děcko v klíně. Kká. Stromy ve svém klíně hvězdy k-ly. Vysoko v azuru k-bal se skřivan. Vrch. Jakýs nový cit dme ji ňádra, na rtu k-bá se. Čch. Bs. 93. Tresť, jenž se kolébe u vodě. Bj. — se Kolebte se (fluctuate) a vrťte se. BO. — čím jak. Sosny vrškem vábné k-bají. Osv. V. 536. Na prázdno nemá se kolébkou k., vykolíbe se prý dítěti spaní. Brt. v Km. Pláň ko- lébá se kukuřici žlutou. Kká. K sl. j. 26. — koho kam. Zvony do snění dnes k-ly. Ruch ji v domy k-bal. Vrch. Šum k-bal mne v polosnění. Hrts. Obláčkové niž se k-li. Hdk. — kudy. Větřík kolébající se oknem v komnatu. Hrts. — se s kým. K-li bychom se s židy nevěrnými. Hus I. 111. — proč. Josef ho k-bá z veselosti. Brt. P. 163.