KoncovkaKoncovka, y, f
., die Endsilbe.
Osobní k-
ky: pro 1. os. sg. jest v skr. a dílem
také v řečt. koncovka
-mi; jest to seslabenina z -ma a toto opět jest kmen zájmenný=
já, pročež bôdhä-mi = věděti já
. Slovanština
-mi v
-mb seslabila, skr
. asmi, stb. jesmb, anebo i zcela odsula a zbylé
-m s předchá- zející sponou v nosovku nebo střídnici její přetvořila, nes-o-m =stb
. nesa, nesu; stb. učinila tak skoro vesměs, kdežto srbchorv. a slovinština všude -m
zachovaly. V pl
. od- vozuje se skr. koncovka -
mas z téhož pů- vodu, totiž ze zajmenného kmene
ma a známky mnohosti
s, a bôdhä-ma-s, lat. sci-mu-s zna- mená tedy věděti-m
y; skr.
-mas jest to- tožné s stb.
-mb a s
-m, -me, -my ostatních nářečí slovanských, nese-mb, nesem, ne- seme
, nesemy. V dualu má skr.
-vas, lit. -va, což souvisí se zájmenem a-vam (=
my dva); v slovanštině jest tu koncovkou -
ve pro stb. (a někdy pro žen. rod v horno- lužičtině) a -
va pro slovinštinu, toto patrně původnější než ono. Lužičtina horní má pra- videlně
-mój, dolní
-mej, což jsou dualy k
já: njesemój, njasomej. — Přípony 2. os. jsou v skr. sg.
-si, pl.
tha, dual, -thas a sou- I visí podlé Benfeye a Boppa vesměs se zá- jmenným kmenem
tva = ty, z něhož tím způsobem se vyvádějí
, že
tv tu v
th se pře- tvořuje a známku mnohosti
s přibírá (dvoj.
-tha-s, mn. -tha m. -tha-s
, lat. -ti-s)
, t
u v
sv se přestrojuje a vysutím v s
a a seslabením i v
si se mění. Slovanské jedn.
-si, -š
i,
-š, množ.
-te a dvoj. -ta se s tím docela sho- dují;
-tě m. -
ta jest neústrojné
, jako nahoře -
ve m.
-va. Tak je-si (m. jes-si), nese-ši
, nese-š, nese-te, nese-ta
. Imperativ a časy minulé mají ze -
si slabou koncovku
-s, kte- | ráž nejsouc na konci slova ničím chráněna odpadá, imper. nesi m. nesi-s, nesěaše m. nesěaše-s. — 3. os. má v skr. koncovky j jedn.
-ti, množ.
-anti, dvoj. -
tas, odvozené i vesměs od zájmenného kmene
ta =
te
n, -
ti totiž seslabením z
ta, -
ta-
s připojením známky mnohosti
s, a -
anti rozkládá Benfey v
a- n-ti, kdež
a jest sponou,
n známkou pl. n. a
ti seslabenina z
ta jako v sg.; tedy bodha-ti = věděti-ten
. Se skr. shodují se úplně kon- covky stb. jedn. -ti, -te, mnoh. -ntb, dv. -ta: se-ti nese-tb, nesąte m. neso-ntb, ne- seta; avšak jen ruština a nová bulh. zacho- vala -t, a sice velkoruština v sg. i v pl. a malorušt. jen v pl., ostatní nářečí slovanská je úplně odsula: stb. nesete, nesatb vrus
. neset, nesut, nblh. nese, nesbt, mrus. nese
, nesut, sln. nese, nesô, č
. nese, nesou atd. Vedle dvoj. -
ta vyskytlo se také neústrojně
-tě: čes. vystúpis-tě (dvě věglasně děvě). Pro imperat. a jednoduché časy minulé jest opět v sg. slabá koncovka -
t a odsouvá se tak jako slabé
-s 2. osoby, impt. nesi m. nesi-t, impf, nesěaše m. nesěaše-t vedlé skr. abô- dha-t. Gb. v S. N. VIII.
666. — Koncovky přítomného času jsou tedy v sg. v 1. os.
-m, v 2. os. -si, š, v 3. os
. -ti, -t; v pl
. v 1. os. -me, v 2. os. -te, v 3. os. (-nť). V 1. os. sg. zůstává koncovka
-m, když se bez spony ku kmeni připíná (dá-m m. dad-m, jí-na, ví-m, jse-m (m. jes-m) aneb když spona s před- chodnou slabikou v dlouhou samohlásku splývá: volá-m m. volaja-m. Jinak ruší se s předchodnou sponou v
u a po měkkých souhláskách v
i: vez-u m. vez-a-m, miluj-i m. miluj-a-m. Koncovka v 2. os. sg. -
si udržela se jen v
jsi m.. jes-si; u ostatních ča- soslov jest koncovka
-š: vez-e-š, volá-š, umí-š. K. v 3. os. sg. -ti,
-t zachovala se jenom v
jesti a
jest; jinde všude se odsula: veze, pije, volá. K. 1. os. pl. jest
-me, vez- e-me, volá-me, umí-me; při tvarech
, kde se spona s předchodnou samohláskou nesrazila a tedy krátká jest
, v obec. mluvě e z -
me se odsouvá: vez-e-rn, miluj-e-rn; ale: voláme, nosíme
, letíme,
ne: volám, nosím, letím
. K. 2. os. pl. -
te: js-te, vez-e-te, volá-te, umíte
. K
. 3. os. pl. bylo původně
-nť, které však s předchodnou sponou zrušilo se v
-uť a to přešlo v
-ú a konečně v
-ou a po měkkých souhláskách v -
í: vez-ou, miluj-í, uměj-í, volaj-í. —
K.
odvodicí, vz Přípony. —
K.
pá- dové, vz Skloňování a tam jednotlivé vzorce. — Vz ještě Gb. Uv. 38.