Kovář
Kovář, e, kovářík, a, kováříček, čka, ku- jíř, e, m. Na Slov. kováč, na Mor. kuzněc, pol. kovał, der Schmied. K. od ku (kouti, vz U v ov). K. v kovárně vzdýmaje na výhni (ohnisku) měchem (dymadlem) oheň v něm železo rozpaluje. Potom je kleštěmi vytahuje, na kovadlinu klade, kladivem a perlíkem (velikým kladivem) kuje (buší), Pt., pilníkem vystruhuje, ková, kutí. Šp. Vz více v S. N. K. vojenský, při praporci jízdných, usedlý; k. zbraní. D. Jako v Praze studený kovář kladivem na železo tluka zvoní, aby o něm, že tudy jde, v domích věděli. Har. II. 167. (V Plasku a Plz. k. studený, který řemesla neprovozuje; opak: horký. Prk. Zde má slovo to jiný význam, označujíc snad ko- váře bez ohně pracujícího. ) Komu pán Bůh nedal, kovář neukuje. Na Slov., Č., Pk. Ra- ději kováře než kováříka. Č. Lépe kováří- kovi než kováříčkovi. Lb. Najde kovář uhlíře (a uhlíř kováře = kdo koho potřebuje). Č. Od kováře uhlí kupovati = z druhé ruky, draze. Na Slov. Proto má kovář kleště, aby se sám nepálil (= nezžehl. Lb. ). Na Slov. Kováři, když se sejdou, mluví o kleštích. L. Dobře tomu k-ři, jenž na obě ruce kuje; K. provinil a koláře oběsili. Pk. — Vz Tk. II. 539., Náraz, Narážka. — K., houba, vz Koloděj. Jg.