Krajník
Krajník, u, m., co na kraji jest. K.: zub, kůl, kámen. Eck-. Jg. — K., a, m., v tělo- cviku. K. vedoucí (na pravém kraji členu, vz Člen), dozorný (na levém kraji členu), točný (levý krajník při zatáčení), osný (pravý k. při zatáčení). Tš. — K., kdo na kraji či na- před (prvým) jest při žetí neb sekání. Na Plaště. Prk. Krajnosť, i, f., Extrem. Dch. Na k. něco hnáti, auf die Spitze treiben. Dch. Krajnostem se vyhýbati. Marek.