Křičeti
Křičeti, 3. pl. čí, křič, če (íc), el, ení; křičívati, křiknouti, knul a kl, utí, křikati, schreien, lärmen. — abs. Chlapec, husa atd. křičí. Syn, co měl hrdla, křičel. M. Poh. I. 601. — na koho: na dělníky, na zloděje. Us. — o co: o pomoc. V. — za kým: za odcházejícím otcem k. Us., D. Každá věc za svým pánem křičí. Č. — po kom, po čem: po bratru, po dítěti, po kladivu (kde je). Us. — se s kým: se sousedem. Us., Rk. — jak: celým, vším, vysokým hlasem k., V., bolestí. Us. Všichni jedním hlasem křikli. Dal. Plným hrdlem k. Reš. — s adv. Hla- sitě, ukrutně (až hrůza, až uši brní). D. — že. Křičí, že hoří. Jg. — aby. Křičeli, aby utekli. Us. — K. bez příčiny, z lesa, do síně, přes dvůr atd. K. hluchému něco do ucha. Us. Kříčka, y, f., dřevo u rozštěpu na ptáky. Šp. Ptáček se chytil do k-ky. Us. — K., glejch u váhy, die Scheere. Sedl.