Křičeti
Křičeti. Cf. Mkl. Etym. 140. O časování vz List. filol. 1884 456. — na koho. Hr. ruk.149., Dal. 25. Vždy na mne křikáš. Mst. 92. Hejtman na nás křikal. Pref. 62. Křičí naň chtějíc své přisudy dáti. Půh. II. 251. K li na Šardickélio žádajíc práva. NB. Tč. 106. Křičí ty hrušky (na stromě) na tě že jim nedáš pokoje? Us. Křičel na bolesť. Hus II. 180. — oč. Pořád o to křičí. Brt. D. — proč: bolestí. Polož sem z: K. jak. — jak. Křičí jakoby ho na nože (na vidle) bral, Sk, jako kolomazník, u Litovle, Kčr., jako hlásný na věži, jako na horách, jako na lesy, Us., hněvivé. Výb. II. 45. Oni všichni za jedno křiků. BO. Ze vší síly k, o překot, Us., vysokým hlasem, Dal. 25., Chč. 623, ďábelským hlasem, Výb. II. 67. — ke komu kdy. Křičím k tobě v dne i v noci. Sv. Mař. v. 357. Křikněmž všichni k Hospodinu. Výb. II. 23. — odkud. Zlý duch často z něho křiká. ZN. — kde. Cosi v ni křiklo, že . . . Sá. — kam: někomu do ucha. Us. Křičel na horu na obec. NB. Tč 72. — že. Turek křičí, že ho srazí. Sš. P. 686.