Kůň
Kůň snad m. kobnb. Mkl. aL. 65. Cf. Schd. II. 424., KP. III. 283.-285., Šrc. 32.-34., 68., 77 , Mkl. Etym. 128., Kram. Slov., Sdl. Hr. I. 128., 132., 141., II. 34., 112.—115., 253., III. 8.-9., 15., V. 28., Cor. jur. IV. 3. 1. 402. Vzorec skloňování vz | také v Bž. 89. — Akkus. starý: Vskoče na kôň. Dal. 50. Přikryjíc kůň houni; Kdyby kovář kůň zabodl. Db. Ourčitý kůň napra- viti. Kuk. kd. — Nom. pl. koně ist wohl als Akkus, pl. zu deuten. Mkl. Wörterb. 339. Na Zlínsku mají jména zvířat v nom. pi. příponu akkusativnou, jako neživotná: vrané koně, sivé voly, mladé ptáky. Brt. Milovice, Budějovice atd. jsou také akkusa- tivy. Vz -ovic. Koni črvení a bieli. BO. K. stavný (na ostruhu, stätig, spornstätig), ka- cíř (divoký), třasák, Stosser, m., tvrdohubý, hartmäulig, klecavý, klopýtavý, stolprig, Čsk., orný, Půh. II. 103., kraševský, zá- vodní (běhoun), norický, pinzgavský. Brm. I. 3. 27. Kůň lenivá, scíplá (nadávka). Prk. Vz Rod. K. má pěkný údělek, hat einen schönen Wuchs; K. dobře kluše, klusem běží; Koně ostříleti, ans Schiessen gewöh- nen. Čsk. Na koně na Zlínsku volají: tiby (v levo), hat (v pravo), vió (v před), zurik (couvni), pr (stůj)! Brt. Hot (hat) = v pravo, čihý a čehý = v levo (na Stražově: hyse = čihý); pr, ou, pr ou (státi), huj (stranou, zpět)! BPk. — Jména koni: vraňák (vraný k .), 8ivek (Schimmel), cinoš (plesnivý, uh.), vereš (Eisenschimmel, slov.), plesnivák, liška (Fuchs), myška (myší barvy), straka, hlinka (Falb), fejko = fako (do bledá žlutavý, uh.), čičo (má bosé nohy, uh.); hřebčák, hřebe- ček jest hříbě hřebec, hřebička, hříbě ko- bylka. Mor. Brt. D. 318., Km. 1885. 102. Kůň se rozsednul, bekam die Hornkluft. Čsk. Ke koním jiti (o klisnách) = běhati se. Us. Kšť. Uháněti jako na větrném koni. Sá. Keď je pohonič pod hopsom (podnapilý), vtedy kone čudovité, mocné a bystré. Slov. Rr. Sb. Koně byly ustáté (unavené). Zlinsky. Brt. Dej té trávy koňu mému, koň mému višňovému; Já co je to za panenka, dy se veze jak hraběnka šestima koni; Nemožu já pohnut ani pražným vozem, pražnýma konima. Sš. P. 192., 450., 461. Vrchem koně někam přijíti n. přijeti, zu Pferde kommen. Laš. Tč. Ty mají koně, že se jich voda ani nechytí (tlusté). Us. Kšť. A on jemu zase proti tomu koněvi dal košili 2a tři orty; Ten k. tak skákavý byl, že jemu přes ojnice druhdy skákal; Jeho koni jsú nalezeni. NB. Tč. 63., 169. Púh. I. 288. Se dviema koňoma. List hrad. 1482. Tč. Ko- ňaři (masopustníci) chodí s koněm (dřevě- ným) o masopustní úterý chodí chasa do statků, kde mají děvčata a sbírají dárky : oves, koblihy atd. V již. Čech. Kš., Pkt. A potom sú někteří koňmi vláčeni. St. Volného koně nesluší přetahovati, nebo se se rád spící a zepře a víc táhnouti nechce. Čru. Zur. Kdo dělá koněm (jako kůň, mnoho), bývá brzy po něm. Kld. Budou u něho jako na koni (brzy). Němc. Hned byl na koni (pobouřen, dopálen). Us. Je to k., až se po něm kola (v očích) dělají (pěkný). Brt. Ten k. by táhl, kdyby nebylo naloženo. Us. Táhne se sem, jako k. do hostince. Us. Msk. Na takového koně možná věsit klo- bouky (je hubený). U Rychnova. Ntk. Ne- choď za koněm, abys neutrpěl modřinu. Šmil. Jestli kůň sore nebo žere, to není jedno. Slez. Tč. To je k., žeby mohl na něm ptáky chytati (rychlý). Na Hané. Vck. Uvázal koně, aby mu neupadly (žertem m.: neutekli. Říká se, o bídných koních). U Kr. Hrad. Kšť. Hospodář jí chlebovou mouku a k. vejražek (je ve veliké opatrnosti). 1b. Kšť. Ta má hlavu zhůru jako panský k. Slez. Šd. Hľadá koňa a sedzí na ňom. Slov. Rr. Sb. Ten (kůň) sě takéž zkazí stáním jakož častým osedláním. Alx. V. v. 849. (HP. 21.). Neskoro koňovi dávať viky aneb ovsa, když koň už hore nohami a hlava je u psa. Glč. I. 221. S kopce mě drž, do kopce nežeň a u žlabu nezapomeň. Ntk. Nežli koně mořiť, raděj ho nemíť; než na něj kupoviať, raděj ho vyhnat U Lužan. Kšť. Za malý peniaz nehľaď koňovi na
zuby. Slov. Rr. MBš. Někdy i na bujném
poli jsou koni chudí. Pk. Mám-li spadnouti,
tedy s dobrého koně; Na mladém koni ku
kvasu a se stahaným ku rasu; Ještě ne-
dosedl na koně a už kope nohama; Kůň
se nechválí srstí, ale rychlostí. Lpř. Ani k.
nad sílu neskočí; K. dobře stoupající a pa-
cholek čerstvě ujíždějící nebývají leniví;
Kdyby lidé nemřeli, koně se nedřely, dávno
by svět potřely; K. nekovaný na mráz, dě-
ravá bota do bláta, tupá sekera na drva zle
se hodí; K. sivý, chrt plavý, pták bílý —
obyčejně dobří; K. bez cviku, posel hloupý,
střecha otrhaná, špatně chválí svého jezdce,
pána, hospodáře; Spoléhej na se a na svého
koně; Cizí k. má tvrdý hřbet; K. jest jed-
nou hříbětem, člověk dvakrát dítětem; Koně
než jsi pokusil, potRavy než jsi okusil, člo-
věka než jsi zkusil — nikdy nechval; Kůň
ovsem, pes chlebem, sokol masem mnohému
se naučí. Prov. Bž. Koně řídíme uzdou a
lidi moudRou Radou. Bodrý k. má třeba do-
brého jezdce a tělo bujné statného vládce.
Hkš. Koňovi, když kousá, třeba jen praštiti
koláčem trnkovým (povidlovým) do očí a
hned přestane kousati. Kld. Kdy bývá k.
nejtěžší? Když někomu stoupne na nohu.
Mor. Brt. Koné-li silné řehcí, jest prý to
znamením války. Mus. Co dělají, aby se k.
dobře pásl? Vz Krcina (dod.). Jel na ko-
ňoch — na voze, ku kterému byly koně za-
praženy. Taktéž: Kdosi tu stoí na koňoch.
V Podluží. Brt. Neboď koně z krčmy, ale
do krčmy. Smil. — Hádanky: 1. Styry kola
v tanci a dva tatrmanci a jeden pokušitel
(vůz, koně, kočí). Brt. Dt. 158. — 2. Leze
živý na živého po železe na dřevo (jezdec,
kůň, třemen, sedlo). Ib. — K. v tělocviku.
KP. I. 449. — K. = sníh. Přišel k nám
bílý kůň, zalehl nám celý dvůr. Sb. uč. — K.= konvice? Vyhrazuji sobě koflík jeden
a k. měděný, z kterého se umývám. Vacek.
Pam. Vel. 103. — K. = haluz obyč. vr-
bová, na níž hoši jezdíce o sv. duše po
dědinách běhají vajec sbírat. U Olom. Sd. K.= hůl, prut atd., na kterém hoši jako na koni jezdí. Us. — K. = souhvězdí. Stě. Zem. 24.