Kvapiti
Kvapiti, 3. pl. -pí, kvap, pě (íc), il, en, ení; kvapívati; koř. kup, u stupňováno v: av: kavp — kvapiti. Gb. Hl. 142., 145. K., pospíchati, eilen, hastig sein; kvapně dojíti, doraziti, eilends gelangen. — abs. Pospěš, ale nekvap. Eile mit Weile. Dch. Kvap, jen se nepřekvap. Us. Ne vždycky sluší k. Lb. Kam kvapíš? Us. Čas kvapí neustále. Hlas. Jestli příliš kvapíš, snadně ježka lapíš. — k čemu. V. K svému zlému k., Troj.; kva- piti k břehu, L., k pomstě. Jg. — kam. Noha nemoudrého kvapí do domu cizího. Br. Dnes dokvapíme do Berouna. Ros. Úřed- níci z jednoho hříchu do druhého kvapili. V. — na koho (s čím). Nekvap na mne, na sebe. Us. Nekvapí na bezbožné s po- mstou. Br., J. tr. — čím: soudem. Pr. Kdo soudem příliš kvapí, ten ku pykání pospíchá. Rb. Kvapí na sebe řečí. Ros., Reš. Žádná bába ať křtem nekvapí. Agenda česká. V hlav- ních (o hlavu) a útrpných přech nesluší sou- dem k. Er. — Let. 382. — kdy. Konšelé ne- mají při vykonávání soudu k. Pr. měst. Ve čtení k. D. — s kým, s čím. S lidem k. Troj. Na mé stany s trestáním kvapí. V. Se soudem svým k. V. S výpovědí k. Pr.