Kvíliti
Kvíliti, 3. pl. -lí, impert. obyč. kvěl, ač čteme i u V. kvil, kvíle (íc), il, ení; kvílí- vati. V obecné mluvě ve vých. Čechách (a jinde); kvíleti. Šb. Naříkati, žalostiti, plakati, hořekovati, jammern, heulen, wehklagen. V., Jg. —abs. K. jako dítě. V. Kvěl jedle, nebo padl cedr (kvěl malý, neb padla tvá pod- pora). Sych. K. budou, kteříž smilnili. V. Bolestně kvěl, potom se potěš. Bs. Kvilte pastýři. V. Člověk kvíle rodí se. Kom. — co. Ty těžkosti onen biskup kvílil (toužil, žaloval). Kom. — koho, čeho. Aniž potřebí jest k. v počet svatých přijatého. V. Kvílil jí dům israelský za dnů sedm. Br. Kassandra kvílí smrti všech svých. Troj. I budou k. salášové pastýřů. Amos. 1. 2. K. zbitých (gt. causae). Br. — nad kým. Přišel Abraham, aby kvílil nad Sarou. Genes. Kvílili nad ním mnoho dní. Br. Tehdáž k. bude lid nad nimi. Br. — kudy. (instr. ) Vichr křovinami kvílí. Vocel M. a K. 17. — jak. (instr. ) Kvílili tam kvílením velikým a velmi žalostným. Br. — koho čím = trápiti. Mě jediné tiem kvielíš. Tristr. 249. — po čem. Ten, kterýž po matce kvílí, smutek nesa. Br. — na co, na koho. Abych na tě více nekvílil. Tkad. — o co. Mlč, a nekvěl o to. Tkad. — kde. na kterém jsi místě nejprve kvílil. Us. Jel. bláz. — proč. Pro ztrátu peněz s bratrem po celý den až do noci kvílil. K. pro koho. Er. P. 123.