Kvíliti
Kvíliti, Cf. Mkl. Etym. 150. Str. 858. 2. ř. sh. polož za ,iinde' dvoutečku (:) místo středníku. Cf. Mkl. aL. 273., Ž. wit. 34. 14. — abs. Naříkati a kvíleti mně pomáhejte. Sš. P. 194. — čeho. Jidáš často králova syna kvieleše. Pass. 229. Cf. Brt. S. 3. vd. 189.-—jak. Což to kvílí doubrava usedavě bez úlevy? Kk. Osv. V. 33. Kvěl, kvěl, zlatostrunná, žalostně, struno má ! §f. Tatr. m. 29. — nač. Kvěl na své hříchy. Smil v. 1931. Je sě na své hriechy k. Výb. I. 1172. S jedné strany kvieli na může žalu- jíc: Ona má rúcho kraššie!; Na ty kvielí pán Buoh skrze Isaiáše. Hus 1. 124., III. 193. — kde. Vítr v komíně kvílí. Us. Toť obrové kvielé pod vodami. BO. — oč ke komu. A ještě duše o svou spásu kvílí k Bohu. Osv. VI. 872. — ke komu jak kdy. Ze všeho srdce k Bohu kvielé ve dne i v noci. Výb. I. 1171. — K. = mu- čiti. Náramně je muče a kvielé. Výb. II. 514.