Kyta
Kyta, kytina. Cf. Mkl. Etym. 158., List. fil. 1882. 177., 178. Kytka = lata hustě a stejně rozvětvená, v obrysu asi vejčitá, jako u šeříka, tbyrsus, der Strauss. Čl. Kv. XXI., Slb. XLIII., Rst. 434. Cf. Kysť (dod.). Vz Schd. II. 207., Bž. 98.; Sbtk. Rostl. 15., 34.-36., 210., 222. Na jablunce jsou jablíčka, na kytijce je pantlička. Sš. P. 426. Vezmi ovsa v kytách. Ruk. Kd. Kytice z viol a roži. Rkk. Cf. Věneček nebyl celý, dvě modré růžičky, štyry fialečky. Sš. P. 381. Cf. Sš. P. 663., 749. — Kyta, ein Kopfputz, der vom Kopfhintertbeile in Form eines Tellers herabhängt. Slov. Ssk. — Kytka = chytka ve hře míčem. U N. Kdyně. Rgl. -— K. křížová = ozdoba slohu gotického, za- končuje fialu. Method. VII. 59., SP. II. 19., NA. I. 63. — Kyta = třapec ku př. na konci biče. Mor. Brt.