Lech
Lech. Bž. 79. Původu celtického. Pal. Rdh. II. 15. Cf List. fil. V. 319., Mkl. Etym. 164. L. = udatný muž, miles, eques, der Ritter. Václ. Al. Svoboda. L., ein freier, edler, tapferer Mann. Dobrov. v Gesch. der böhm. Sprache. 1818 L. = zeman, majitel zemských statkův. Šf. Strž. II. 412.—415. Lěch, Liach. Forma Lěch jest pojištěna a starší. Vz Šf. III. 158. V tej zemi bieše lech, jemužto jmě bieše Čech. Dal. 6. Chodí slěchy. Rkk. 69. Slovo to jest známo již z pramenů 9. stol., z Annales Fuldenses: Karolus in Boemannos missus regem eorum Lechonem occidit (r. 805.) a z Einharda: ducem eorum Lechonem occidit. Pertz. Mon. I. 353. 192. Zde slovo Lech jest jako u Dal. appellativnm a znamená zajisté obyvatele rodem i statky nad jiné vynikajícího. (Opibus et genere eminentior. Kosmas.). Vz Bdl. ObR. 33. Také jest v Pč. 1. a zachovalo se v místních jmé- nech: Kazilechy, Lechov, Lechovice, Le- chotice. Bdl. Obr. 35. Na místo jeho přišlo později pán. Ib. 35. — L. v hutn. KP. IV. 143. - L., a, m., os. jm. Blk. Kfsk. 1125. - L., přítok Dunaje. Rk. Sl., S. N.