Lháti
Lháti, lžu; přech. lže, lžúc; lhu, lhou, lha, analogií podle mohu. Gb. H. ml. III. 2. 363. Přech. lže, lžíc. Št. Uč. 15., lžúce. Ev. ol. 323. Nelža. Brt. D. II. 61. (kopanič. ). Sr. Gb. H. ml. III. 2. 303. Přech. lha, lhouc, Hus, Br., Vš., lhaje, lhajíc, Tomsa. Stále ještě tvar lhu prohlašován za mylný. Tvrzení toto jest mylné a nehistorické; od XVI. stol. zná spi- sovný jazyk téměř výhradně jen lhu (nelnu, 1511. Arch. XIII. 411., Rokyc 32a., lhou Brikcí 137., 355. a j. ) a vzhledem k pol. lge, rus. lgu jest to tvar spisovně jediné opráv- něný. Zaváděti lžu jest tolik, jako zaváděti inft. počati m. počíti; dovolávati se obec- ného lžu nepostačuje; neboť obecný jazyk má také můžu, peču atd. Flš. v Mus. fil. IV. 480. Pravím, že na mne lže (nepravdu o mně mluví). Arch. XVI. 53. Ústa, kteráž lží; když lidé zle dějí proti vám, lžíc. Rozb. ?. 145. (Č. má tyto tvary za nepravidelné). Věc hanby plná jest lháti. Krs. Ten. 28. Přísloví atd. vz v Zát. Př. 46. nn.