Lípa
Lípa, zlínsky lipa. Brt. V MV. pravá glossa. Pa. L. bílá, t. alba, weisse L.; chlu- patá, t. hirsuta, weisshaarige L.; vlasatá, t. pilosa, haarige L,, střibrolistá, t. argentea, die Silberlinde. Sl. les. Cf. Rstp. 167., KP. III. 308., Čl Kv. 818, Sbtk. Rostl. 16., 18., 21., 86.—100., 215., Slb. 642., Rk. Sl., Mllr. 105., Rosc. 150., Kram. Slov., Schd. II. 314. Obyčej a náchylnosť k lípě jest nepochybně ještě za starožitných pohanských časů zdé- dičena; i v těch poněmčilých krajích a osa- dách nacházejí se podnes lípy jako slavské pozůstatky. Koll. Zp. L 429., 431. Lipu znectí Slovan žiadny, bo je 1. bez hany, tiež ju ctí, bo je zvaný: strom Slavie po- svátný. Ppk. II. 84. — L., Lippa, ves u Mníška, u Smiřic, u Kostelce n. Orlicí, u Vyzovic; Linden, ves u Stock; L. Česká, Böhm. Leipa. — L. U lip, lesní kupa u Karl. Týna. Krč. - Tk. IV. 732., Blk. Kfsk. 1355. a. b., Sdl. Hr. II. 278., V. 363., Rk. Sl.