1. Líto1.
Líto (strč. liuto);
komp. lítěji (liutěji). 1. =
lítě, grimmig. Luto vyrazichu. Rkk
. — L. = žel, leid. —
čeho, koho (gt. příčiny, vz Mkl. S. 464. ). By (bylo) mu líto svých života. Alx. 1120. Kterého je ti líto? Er. P. 179. Líto mi něčeho. Líto mi ho, V., účinku. V. Jest mi tebe 1. D. —
komu čeho jak. Je mi ho srdcem líto. Bl., D. —
komu (do koho). Do něhož nám velice líto, že to učinil. Měst. bož. Buď Bohu líto. Bart. —
že. Líto mi zajisté
, že jsem mu dal dceru svou. — Br., Svěd. —
o koho, oč. Je mi o něj líto — germanismus
, šp. m.: Je mi ho líto. Os.
, Bs.
, Brs. 100.
, vz:
čeho, Věta pod- statná (na konci).