1. Lito
1. Lito. Nejlítějc. Us. — komu čeho (kde). Nebudiž vám 1. lopotu, lässt euch nicht die Mühe gereuen. Mour., Kos. Janí- kovi bolo ľúto toho zvieratka. Ht. Sl. ml. 225. Luto mi je, luto, teho najmladšieho. Sš. P. 140. Nebylo vám toho 1. Let. 367. I bylo nám mnicha dosto 1. Har. II. 19. Teprva je mně toho slibu 1.; Nění mňa najlutěj jako maměnko, vás. Sš. P. 428., 475. Že by jí toho 1. býti mosělo na oném světě. NB. Ťč. 198. — komu. Múže vám, maměnko, může vám 1. být, vychovali ste mia, nebudu vám robiť. Sš. P. 475. Buď Bohu líto! Bart. 227. — komu na koho. Já se na tě nehněvám, len mi na tě luto, že se s jinším přecházíš pres zelené žito. Koll. Zp. I. 94. — komu za čím. I za tím je vám liuto! Ntr. VI. 350. Ovečky, barany, ľúto mi za vámi, keď som naučený od ma- lička s vámi. Sl. spv. IV. 146. Nociu pod lunu za nimi liuto, dnem pod sluncem za nimi liuto. Anth. Jir. L 14. — oč. Vz Skoda.