LkátiLkáti, cf
. Mz. v List. fil. 1882. 223., 1875. 78., Nalkati (= nalokati). —
co. Racek lkal smutné zvěsti. Vrch. —
ke komu (oč). Když k tobě lkáno. Kká. Toužně k bohu lká o korunu. Kká. K sl. j
. 152. —
čím. Kn. rož., Tov. Steny, jimiž doma lkala sirá žínka. Kká. K sl
. j. 155. —
proč: chudobu. Mst. Nechajž věčnu túhú lkají. Sv. ruk
. 44. —
kdy: v mukách
. Výb. II. 13. — kd
e. Žežulice zvučně
v dáli lkala. Osv
. V
. 639. Roh lovecký lkal v hloubi hvozdů
. Vrch. —
jak. Vlasy rvala, smutně lkala. Sš. P. 169. Slavík lká z duše svojí hloubky. Vrch. —
čeho. Křikem naplnila nebe, lká (želí) pádu, přimnožuje pRosby. Hus II. 97. —
nač. Lká a pláče na krále Jiřího. Výb. II. 748
.