Loučiti
Loučiti. — koho, se s kým. Dybych já věděla, kdo mě s milým lóči, nasypala bych mu soli plné oči. Sš. P. 783. Její černé oči se světem se lóči, že jsó okla- mány od šohaja v noci. Sš. P. 89. L. se s někým na věky. Sá. Ťažko sa lúči slávik s hájem. Kyt. 1876. 29. — se jak. Vz L. se s kým. I v tom máta sobě věrna býti dva manžely, aby sě nijakž ruozno nelúčila. St. Kn. š. 94. — odklid. Jenž lúčí se od božieho přikázanie; Česť jest člověka lú- čiti se od svárov ; Svár velmě lúčie od ži- vota nevinnosti. Hus I. 253., 254., 255. Tať jistě i od Boha lúči; Aby vám (práce) z pa- měti Boha nelúčila; Ješto jej lúčí od věč- ného spasenie. Št. Kn. Š. 40., 74., 275. Víš to, Hospodine, že jsem lúčila od těch, ješto hraji. Št. N. 269. Od dědictvie se pryč 1. Hus III. 140. — čím odkud. Jímž (poku- šením) ďábel, svět a tělo nás od tvé vóle lúčí. Hus I. 358. — L. = metati. Vz Lou- četi.