Lučiti
Lučiti, vz Mz. v List. filol. 1882. 222., Mkl. Etym. 175. — kam. Tu laliu trhala, na milého lučala: Milý, milý, falšuješ, cuzí ženy miluješ. Koll. Zp. I. 145. Židé pocho- pichu kamenie chtiec naň 1. Krist. 79. b. Židé vzeli kamenie, aby lučili na něho. Hus II. 116. — kam čím. Lučali do nich ka- mením. Pokr. Pot. II. 240. Luč na mě ka- menem. Hus I. 223., 274. Ktož nahoru lučí kamenem, na hlavu jeho padne. Hus I. 250. Kamenem 1. Žžk. 4. Inhed na se lučiemy chlebem. Žk. 146. Luče kamenem na ptáky poplaší je. BO. Lučieše kamením na Da- vida. Bj. — odkud (čím kam jak). Aby z praků mohl k BO. Kameniem z praku tak měrně lučiechu, že sú mohli v jeden vlas uhoditi; BO. —- čím proti čemu. Lučeje proti městům sudlicemi. BO. — se = chý- liti se. GP.