Míjeti
Míjeti, 3. pl. -její, míjej, el, en, ení = jíti mimo, vorbeigehen, vorbeifahren; po- cházeti, tratiti se, schwinden, in Wegfall kommen, entfallen, aufhören, vergehen. — abs. Spravedlnosť se přetrhuje a míjí, hört auf. Kol. 45. Skrze to i pokuty míjely. Z F. I. XXIV. Půhon míjí. Faukn. Les míjí. Rkk. Čas pomíjí, míjí. Reš. Krátká léta míjejí. Ben. V. Moc rychle míjí. Ras. Časem míje- jící. V. Vadnu i vešken míjím (tratím se). Tkadl. Dnové vaši jako mhla míjejí. Tkadl. — koho, co. Hněv jej míjel. Troj. — čeho. Když to vojsko mělo míjeti města. Boč. Všeho toho míjeje (o tom mlče). Ohláš. — Sv. — v čem. Jak míjí hodina v nena- Dálosti, tak pomíjí život lidský v rychlosti. Lomn. — čím. Věci všecky svým vyměře- ným během míjejí. Dobř. — se čeho. Míjeli se kola. Kom. — se s čím: s pravdou se m. Jg. — Vz Minouti.