Míniti
Míniti. —- abs. Jinak, než on mienil. Ja- kož sú apoštolé mienili. Št. Kn. š. 10. 13., 137. — co. A porozumievajíc, coť minie. Št. Kn. š. 1. Ti přiezň jmajú na vezření a srdce vždy zloby miení. Alx. Anth. I. 3. vd. 33. Pravici jeho také ne tak mienime, by měl jednu ruku .... Št. Kn. š. 21. — o čem. O velikých hřiešiech se tuto nemieni. Hus III. 49. — co, se čím. Neb což mluví, to srdcem miení. Smil v. 453. Coby pěniem mínil. GR. Sám se mienie tiem otcem milo- stivým. Št. Kn. š. 17. — co jak. M. něco do pravdy. Vlč. — nač. Což neskoná, na něž miení, však to pokáže v svém chtění. Anth. I. 3. vd. 34. Jáz to mieni cěle na to. Hr. ruk. 89. Dle opravy Opatrného. Nač se které slovo miení. Smil v. 1480. — s inft. Miení jeti; Tvému bezpraví mienim se brá- niti. Výb. II. 39., 42. — co k čemu (proč). A tak má milovati i bližnieho k Bohu s ním mieně pro jeho věčné blahoslavenství; če- leď dobrá, ješto miení k Bohu; Aby to činil úmyslem dobrým k něčemu dobrému to mieně; Aby to učinil úmyslem dobrým k něčemu dobrému s tím mieně. Št. Kn. š. 40., 112., 181., 182. — oč. O zvýšený plat za byt ve městě se ani nemíním. Sk. v Obz. 1887. 200. — kde. V písmě duom často rod miení; Kristus bieše řekl svým apo- stolom a v nich minie vešken svój lid. Št. Kn. š. 88., 53. — co proti čemu. Kdyby co mienili proti písmu. St. Kn. š. 123. — kam. Nevědie, kam minie (cílí). Let. 149. — že. Ale mienieme, že jeho levice jest tento svět. Št. Kn. š. 21. — se. Co sě miení toto kamenie, quid sibi volunt isti lapides? BO.