Mlčeti
Mlčeti. Cf. Šrc. 207.—208., Mkl. Etym. 187. O tvarech vz List. fil. 1884. 457. Při- voluje, kdo mlčí, když móže mluviti. Glč. I. 86. Mlčící vezdy samému si škodí. Exc. Kdo o jiném zle mluviti chce, ten dříve sám na sebe se podívej a bude m.; Slyš, hleď a mlč, chceš-li v pokoji býti; Dosti ví ten, kdo nic neví, jen když m. umí; Kdo m. neumí, nebude pokoje míti. Exc. Já vím moc, ale hubo, mlč! Us. Dbv. Kdo ví mlčať, ten je múdrý. Glč. I. 196. Múdrý mlčí, blázen křičí. Tč. exc. Neb sú m-li. Ž. wit. 106. 30. a j. Užitečné jest mi, avšak ktož umie, mož někdy pomluviti. Výb. II. 945. Umění mlčeti není leda umění. Bž exc. — co. Pravdu mlčať někdy svědčí, by ne- vyšla z něj zlost větší; Múdrý mlčí také věci, které možú škodiť. Glč. II. 124., 188. Některú věc móž dobře mlčeti řečník. Št. Kn. ě. 149. — s čím. Mlč už s těmi hlou- postmi. Hrts. Rač s tím m., by to ode mne vyšlo. Arch. II. 46. S tím nyní mlčte. Výb. II. 474. — kdy. V čas m. neškodí. Mst. v. 41. Mlč, když rozumní mluví a mluv, jsi-li tázán. Hkš. — čeho. Za Št. polož: Ku. š. 115. Kristus mlčal jest toho, jímž se j' znal. Št. Ŕ. 144. a. — jak dlouho. Mlčala to- liko časuov. Půh. I. 390. — jak (proč). Mlčí jako kapr v rybníce, jako mrtvý v hrobé. Us. Mlčí jako dub, jako zařezaný, jako hrob. Us. Rgl., Dbv. V odvet slzám zpustlá hruď jen mlčívala hluše. Kká. K sl. j. 157. — o čem. Sá. Poněvadž o ten dluh žalob- ník toliko let mlčel, protož má dále m. NB. Tč. 33.