Mněti
Mněti. 3. pl. mnie, odchylkou podlé III 1. mnějí. Kteříž umějí, Čtv. 3. 7., Ev. olom. 205. M., existimare, Ž. wit. 72. Ib., repu- tare. 118. 119. Cf. Mkl. Etym. 188. Mnějí pochlebníci. Hus 1. 261. Transgr. mně, od- chylkou mněje. Ona umějící, by . . Ev. vid. 43. Cf. List. fil. 1884. 457. — co. Což se jim libí, to mnie pravdu. Št. Kn. š. 127. Ti všichni mnie Boha menšie moci než spra- vedlnosti ... Št. Kn. š. 8. — zač. Za to nás mní každý člověk. ZN. Život její za bláznovstvie mněli. Hus III. 13. Mezi nimi za předníh jmín byl Prokop. V. — kdy. Mnozí za nás (za naši paměti) nemněli, by mohli býti oběšeni. St. Kn. š. 10. — po čem. A lidé často m. budú po své věštbě, by . . . Št. Kn. š. 10. — M. s trangr. Mníš sé nesa, nesúci, mníte se nesúce. Vz Trans- gressiv, Lisr. fil. 1882. 114., Jir. Nkr. 84. Mněl se zabita. GR. — odkud. Z toho hriechu neumníte. Hrad. 131. — se komu. Mní se mi (puto). BO. — by. Mněli sú, by ciesař mezi nimi byl. GR., BO. Mniechom, by . . . Št. Kn. š. 24. (29.). Mniece, by byl smysla zbyl. Pass. — koho, se čím. Když to jde jim po vůli, tehdy se mní ovsem šťastnými. Št. Mněl ho synem Josefovým (za syna). Výb. II. 501. — že. Mniece, že velikú rozkoš mají. BO.