Mněti, mníti
Mněti, mníti, mním, 3. pl. mní a mnějí, mni a mněj, mně a mněje, mněl, mněn, mnění; mnívati = mysliti, 3. os. pl. a) mní: St. skl., Jel., Tkadl., Dal., Ben. V.; b) mnějí; V., Br., Jel., Štelc. Wähnen, meinen, vermeinen, glau- ben, dünken. Jg. — co. Ale hrob mni mého pána. St. skl. — koho. Že jej ne člověka ale ďábla mniechu. Dal. 112. — St. skl. — koho, se, kým, čím. M. někoho zlým. Pass. 323., ctnostným. Dal. Křivda jest tiem se mnieti nebo činiti, jímž kto nenie. Št. Mním se slavným, maje tak udatného synovce. Troj. — aby. Ale ty nemni, aby (abys) ušel budoucí pomsty. Ben. V. Nemnějte, abyste soudci i žalobníci byli. Br. Vz Konditional, XIV. 5. — s inft. Jestliže pak mníš ve velikém lidu boj záležeti. Ben. Čisti se býti mněli (měli se za čisté). V. Zdaliž koho mníme tak oddaného býti rozkoši. Har. — že. Mní, že mu samému slunce svítí. D. — koho za co. Us. Cf. Míti koho zač.