Mnich
Mnich z střněm, munich a to z řec. fiova^óv. Cf. Mkl. Etym. 207., Bž. 33. M. samotný, na púšti bydlící. 1496. Mniší. Hus 1. 42/. Čert a bába, had a žába, k tomu ještě m., kdo nejhorší z nich ? (Napsáno na bývalém klášteře u Mnich. Hradiště). Tou- lavý m. jest otrok ďáblův. Výb. 11. 1604. Vlka poznáš po srsti a mnicha po jeho chy- trosti. Výb. II. 235. — M. mořský, pela- 431 gius, die Seerobbe, der Seemönch. Ves. IV. 78. — M., os. jm. D. ol. X. 388. — M., ves u Strumiena a u Jindř. Hradce; Mühles, ves u Kardašovy Řečice. Blk. Kfsk. 321., 476., Sdl. Hr. IV. 372., Rk. Sl. — M., u, m. = koza, der Eisbock, -brecher. Slov. Ssk.