Mrkati
Mrkati, mrkotati. Vz List. fil. X. 337., 340., Mkl. Etym. 191. — abs. Sedí, ani nemrká. Us. Budeš m. (se diviti), až to uslyšíš. U N. Bydž. Kšť. Ježúš, ande mrká, vende v tu zahradu. Hr. ruk. 227. Bylo mrklo, tenebrac factae sunt. Sv. ruk. An. 580. — čím. Co by okem mrk (krátce). Hnšk. — nač. Potutelně na sebe m-li. Sá. Len mi na zármutek i mrká i svítá. Koll. Zp. I. 8. Ten mrká na drát (kouká udiveně). U Rokycan. Fryč. — se. Večer sa mrká, ráno svítá. Rr. Šb. — na čem. Kteří chodí po sněhu, na zraku mrknou. Wtr. exc. — (se) kudy. Po všem světu mrklo se jest. Hod. 47. b. Už se mrká dolinou. Bl. Ps. 37. A jakž brzo nocí mrče. Kat. v. 3029. — proč. Den mrká nocí a člověk žalostí. Č. M. 181. — jak. Den mrká září ruměnou. Čch. Bs. 92. — komu o čem. Moudrému o tom jen mrkni. Dk. — kam. Stoudně zas do sebe mrká (hvězda). Nrd.